STARÁ ŠUMAVA: O školních prázdninách

Prázdniny, zastarale z latiny vakace, jsou bezesporu nejšťastnějším obdobím školákovy docházky. Prázdniny – to slovo říká všechno a tento školáky toužebně očekávaný čas nastává. Není nad krásnější činnost, než je plánování prázdnin. Kolik je kolem toho radosti, těšení, vzrušujícího očekávání…

Vzpomínáte si na prázdniny u babičky, teplo její kuchyně, vyprávění pohádky na dobrou noc a chlad rosy, když jste do ní po ránu vyběhli bosí?

Již staří Řekové a Římané znali blahodárný vliv prázdnin, jež od nepaměti doprovází jako nerozlučný přítel instituci školní. Ano, bez školy nebylo by prázdnin. Prázdniny bez školy ztrácí smysl. Latinský termín vacatio ve svém původním významu byl pak zproštěním, osvobozením či úlevou od nějaké povinnosti, zejména vojenské, posléze též od činnosti veřejné či právě školní. V prostředí školním prosadil se následně plurál vacationes, který byl již jednoznačně chápán jako prázdniny.

Před reformou Marie Terezie u nás systém vzdělání postrádal řád, logiku i návaznost. Existovaly samozřejmě městské školy, školy církevní i univerzity, ale pro chudý venkovský lid tu byly přinejlepším školy při faře, přinejhorším někde v prázdné stáji nebo dokonce vandrovní. To se učitel, jehož žáky nebyli rodiče schopni poslat za ním, musel trmácel ode dvora ke dvoru, snažil se vyučovat a žebral při tom o ubytování a stravu. Venkovské školy trpěly bídnou docházkou a směšnými platy učitelů a někdy se v nich učilo jen přes zimu, kdy děti nebyly potřebné na poli, protože pokusy dostat je do školy i jindy zkrátka selhaly. A proč výběr padl na dva nejteplejší měsíce roku? Historici se nemohou shodnout. Podle některých je to kvůli vedru, ve kterém se toho děti už stejně moc nenaučí. Podle jiných je však důvod pravda jinde. „Mohlo to být zavedeno kvůli tomu, že děti musely rodičům pomáhat při práci. Ostatně když se zavedla povinná docházka, mnoho rodin proti tomu protestovalo. Jejich hospodářství totiž rázem přišlo o dětské pomocníky.

Zvláště špatná byla docházka venkovských dívek, pro něž rodiče nepovažovali ani základní vzdělání za nutné. Učitelé byli málokdy nějak kvalifikováni. Spíše šlo o vysloužilé vojáky nebo zběhlé studenty. První “prázdniny” tedy byly leckdy opravdu dlouhé. Trvaly přinejmenším teplé měsíce roku, přičemž se našlo dosti dětí, které do školy nechodily vůbec. Uvozovky u slova prázdniny jsou více než namístě, protože děti byly “hájené” skutečně jen prvních několik let a velmi brzy začínaly tvrdě pracovat a pomáhat svým rodičům v obživě.

“Rádi bychom viděli, kdyby rodičové své děti ve věku 6 – 12 let do škol posílali,” napsala Marie Terezie do Všeobecného školního řádu pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech c. k. dědičných zemích z roku 1774.

Co se týče prázdnin, situace byla taková: Městský školní rok začínal 3. listopadu a končil v sobotu před Květnou nedělí. Vyučování pokračovalo v pondělí po první neděli po Velikonocích a konec byl na sv. Michala (29. září). V měsíci říjnu bylo tedy volno. Oproti tomu na venkově začínal školní rok až v prosinci, první pololetí bylo do března. Pak se znovu začínalo v pondělí po první neděli po Velikonocích a končilo se také 29. září, ale venkovské děti měly navíc 21 dní v období žní. Volno pro všechny bylo také o církevních svátcích.

Především ale Marie Terezie dbala na to, aby se dobudovala síť farních škol, začaly se tisknout jednotné učebnice a učitelé získávali jakousi kvalifikaci, což obrovským způsobem posunulo školství dopředu. Historici se na přesné interpretaci nařízení zcela neshodnou, ale zdá se, že šlo spíše o doporučení školní docházky než její absolutní povinnost bez výjimky. Nicméně bylo zjevné, co si panovnice přeje a jaký má úmysl. S tím, jak vzniklo více škol, byly pro mnoho rodičů najednou dostupnější. Mnozí z nich skutečně panovnici poslechli a děti do školy začali posílat. Tím spíš, že se postupně zaváděla různá opatření, jako že kdo nechodil do školy, nemohl být učedníkem.

Od roku 1805 byla Františkem Josefem I. zavedena už výslovně povinná školní docházka, ale stále zůstávala skoro třetina dětí, jejichž rodiče to nerespektovali. Za datum definitivního uzákonění školní docházky se považuje až rok 1869. Prázdniny přes léto byly a jejich délka nebyla přesně stanovena, ale nesměla překročit pět týdnů. Někde se toto nařízení stále moc nedodržovalo a vše se řídilo spíše náklady na topení a podobně. Začátek školního roku měl být v říjnu až listopadu.

Dvacátého srpna 1870 bylo vydáno nařízení o začátku školního roku mezi 1. zářím a 1. listopadem, celkem měl trvat 46 týdnů. Prázdniny se mohly rozdělit a celkem trvaly šest týdnů. Něco jako víkend žáci v této době neznali. Sobota byl běžný všední den, jen obecné školy mívaly volné půldne (to bývalo i ve středu). V neděli se od dvanácti let muselo do nedělní školy, a to až do roku 1870. Zrušení přišlo poté, co byla povinná školní docházka prodloužena na osm let.

V roce 1882 byly prázdniny na obecných školách ve větších městech sjednoceny s prázdninami na středních školách, a trvaly tedy osm týdnů, ale volna kvůli církevnímu svátku znatelně ubylo. Volné neděle byly uzákoněny až v roce 1905, volné sobotní půldne se zákonem přidalo až před první světovou válkou. Placené dovolené pro zaměstnance se zavedly až v roce 1910.

Prázdniny téměř totožné s těmi, jak je známe dnes, byly zavedeny až v roce 1925. Trvaly od 29. 6. do 31. 8. Delší vánoční prázdniny znají žáci až od roku 1935. V roce 1968 byly zrušeny pracovní soboty, kdy se muselo i do školy, ale ještě dlouho poté se občas vyhlašovaly nebo se jimi nahrazovaly svátky. Poslední pracovní sobota, která nebyla náhradou za svátek, byla až 11. března 1989, náhradní za svátek dokonce ještě v roce 1990! A co se týče pracovní doby dospělých: Ještě v 18. století nebylo výjimkou pracovat 16 hodin, v polovině 19. století 12–14 hodin, před první světovou válku 10–12 hodin denně. I dospělí se tedy dnes s osmihodinovou pracovní dobou, uzákoněnou 19. prosince 1918, mají výrazně lépe než dřív.

Zdroj: Magazín Tereza Meravá

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

(Z cyklu Stará Šumava)