STARÁ ŠUMAVA: O svaté Dorotě
Byla svatá Dorota, pobožného života.
A ta svatá Dorota, měla věnec ze zlata.
Měla věnec z letuje, od panenky Marie.
Zamiloval si ju král, za Dorotou listy psal.
Chceš-li, Dorko, moja být, má tě svět co paní ctít.
A já už mám jiného, Krista pána samého.
Král se na to rozhněval, do vězení Dorku dal.
Do vězení Dorku dal a na vojdu odjechal.
Sedm let tam bojoval a na osmý přijechal.
Dorota vyvedená, před krále postavená.
A já už mám jiného, Krista pána samého.
Král se na to rozhněval, do vězení Dorku dal.
Venkované žili a pracovali v otevřeném prostoru, mezi nebem a zemí, a silně je ovlivňoval cyklus střídajících se ročních období. Umět „naslouchat přírodě“ bylo životní nutností. K tomu patřily zvláštní rituály, jež měly zajistit dobrou úrodu, ale i bezpečí a ochranu rodině hospodáře.
Znalost přírody umožňovala rozpoznat a léčit nemoci, stejně tak přijmout následky špatného počasí, ba zkázy, kterou čas od času živly působily. Lidová víra přibližovala a přetvářela vysoké křesťanské ideály podle vlastního povědomí o světě. Do chápání koloběhu církevního roku, členěného liturgickými obdobími, církevními svátky a nedělními bohoslužbami, vstupovaly dávné, často předkřesťanské zvyky a pověry.
Dorota je ušlechtilým ženským jménem s honosným významem. Každá žena jménem Dorota nebo Dorotea je doslova darem božím, ať si říká kdo chce, co chce. Jednou, kdysi dávno, asi ve 4. století, žila v Malé Asii krásná dívka jménem Dorota. Jednoho zimního dne, když se o její přízeň ucházel místodržící Apricius, kterého však dívka odmítla, dal ji mučit a poté popravit. Cestou na popraviště Dorota snila a těšila se na květiny a ovoce v nebeském ráji. Slyšel ji jistý úředník jménem Theofil a dívce se vysmíval. Znenadání se před ním objevil anděl a nabídl mu košík plný ovoce. Mladík užasl a od té doby začal věřit v Boha. Brzy byl prý také popraven. To je jedna z nejoblíbenějších legend českého středověku, jejíž verze jsou dochovány v tradici lidového divadla 17.–19. stol.
Nejjednodušší verzi Feifalikovy sbírky představuje hra z Doubravníka, redukovaná na dětskou kolední obchůzku, která se konala o svátku sv. Doroty (6. února). V této verzi byly příznačně opomenuty nejen motivy královy nabídky sňatku a králova závěrečného potrestání, ale také epizoda s Teofilem. Jednoduchý děj je postaven na trojím odmítnutí světice ctít pohanské bohy. Teofil poté předává Dorotě dvě jablka, jež ona vzápětí rozděluje andělům. Po náznakové popravě světice končí hra „písničkou“. Toho dne chodíval po Vyšším Brodě vždy dům od domu průvod, v jehož čele byly čtyři hlavní osoby: král, biřic, kat a Dorotka. Když průvod vešel do světnice, sehrál zde krátké představení, které lidem připomínalo pevnost víry i utrpení prvních křesťanů.
Hru uměl skoro každý nazpaměť, ale zvláště děti na ni vždy nedočkavě čekaly. Původní předloha byla v lidovém podání různě zkomolená, což nikomu nevadilo, protože z vážně míněné hry se záhy stala nová zábava, přispívající k osvěžení jinak stále ještě šedivých zimních dnů. Odkaz na tuto lidovou tradici lze najít u B. Němcové (Babička), nebo u J. Š. Baara (Paní komisarka). Když byla zima dlouhá, venkovští se těšili, až přijdou Doroťáci. Na Kaplicku se tradice dlouho uchovala v obci Výheň, jak uvádí historik ThDr. Jan Zítek. K postupnému zániku došlo vzhledem k nízkému sociálnímu postavení herců. Dnes se udržuje jako folklór.
Svatá Dorota potvrzuje trvající zimu neboť stromy sněhem ometá, bývá na sníh bohatá, je při ní sněhu forota. Na svatou Dorotu, teče rádo do botů, jsou-li však o Dorotě rampouchy, budou hodně dojit krávy.Také ale nese skřivánka v košíčku, rozdává ptákům píšťalky a písničky. O svaté Dorotě uschne i košile na plotě, ale také bývá na sníh bohatá. Svatá Dorota rozdává ptáčatům písničky. Když na Dorotu svítí slunce, ponesou hodně slepice. Svatá Dorota donese skřivánka v košíčku.
Zdroj: LANGHAMMEROVÁ, J., Čtvero ročních dob v lidové tradici, ZÍBRT, Č., Veselé chvíle v životě lidu českého
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
(Z cyklu Stará Šumava)