ZAMYŠLENÍ: Třicet roků poté na Šumavě

„Abychom zůstali nepoznáni, založíme spolky a strany; a pak máme učitele přemlouvání, kteří rozdávají umělost potřebnou v shromážděních lidu i před soudem: a tak jednak přemlouváním, jednak násilím dosáhneme toho, abychom mohli beztrestně jít za svým ziskem.“
Platón, Ústava II, 8; s.p. 365d,

Svoboda je více než pocit, ale někdy zůstává rozum stát… Vítězem listopadu jsou zbohatlíci a oligarchové, kteří chytli příležitost za pačesy a využili kuponovou privatizaci. Ti, co dokázali dostatečně rychle obrátit, nebo možná ti, co nikdy neměli žádný ideologický základ a té strany se předtím drželi jenom kvůli svému osobnímu prospěchu. Ti to mají dneska v podstatě úplně stejně.

A zcela jistě ze své pozice nemají žádné morální dilema, jim o nějaké hodnoty totiž nešlo nikdy. Potřebovali pouze platformu pro osobní úspěch. Ti se mají dneska určitě výborně. Nejedná se o nic jiného než mít možnost se rozhodnout podle sebe a podle svého nejlepšího uvážení. Samozřejmě, že často jsme tlačeni okolnostmi a tím se nám naše možnosti zužují. Nechat se semlít soukolím jakéhokoli hnutí je vždy riskantní a zpravidla končí zbořením iluzí, jelikož ačkoli se na začátku možná s cíli a úkoly skupiny ztotožňujete, každá instituce ale potírá individualitu, a proto je jen otázkou času, než z každého článku v hnutí bude přesně obroušený kámen vytvarovaný podle přání ne vašich, ale aktuálního vedoucího celé skupiny.

Tvrdě pracující lidé, většinou ještě k tomu na úkor svého soukromého či osobního života, ale nejsou spravedlivě odměněni. Jeho výslužkou je to, co mu milostivě, navíc podle předepsaných tabulek, udělí nějaký úředník. Až tedy zase někdy uslyšíte, že žijeme ve svobodě, vzpomeňte na ty tisíce právních předpisů, kterými stát zasahuje do toho, co můžete jíst, pít, kouřit, kupovat a říkat, kam chodit, do toho, co můžete dělat na svém pozemku, ve svém domě, ve své restauraci, krámku… Je toho mnoho.

Vzpomeňte na to, kolik peněz vám, údajně svobodnému člověku, vezme stát z vašeho výdělku a spotřeby, aby uspokojil potřeby někoho jiného či realizoval něčí představu o tom, jak mají občané žít. Vzpomeňte, kolik musíte vynaložit peněz na to, abyste vyhověli požadavkům různých úřadů. Svobodný život založený na dobrovolnosti konání se stal pouhou fikcí. O většině náležitostí lidského života nerozhoduje člověk samotný, nýbrž demokratický stát, jeho úřady, byrokrati a neproniknutelná houština zákonů, regulací, exekutivních vládních rozhodnutí, evropských směrnic a zákazů.

Stát proto potřebuje udržovat v co nejlepší a nejrozsáhlejší kondici byrokratický a silový aparát, jenž bude permanentní fyzickou hrozbou pro občany: obrazně řečeno, jenž bude sekerou, která své ostří bez prodlení zatne do každého, kdo by svou povinnost odmítal vykonat tehdy a v takové výši, jak mu ji nařídila státní mašinerie formálně legitimizovaná demokraticky zvolenými poslanci. Demokratické vlády vytvářejí a nastolují dnes a denně přehršle nových problémů tak, že občanům nezbývá kapacita přemýšlet nad něčím tak imaginárním, jako je lidská svoboda.

Šumava. Kus krásné země na pomezí kultur a hranic. Je prostorem dějin, jež nejsou prosty záhad a tragických okamžiků, které nelze vytěsnit z naší paměti. Šumava je krajinou plnou tajemných příběhů z doby dávno minulé i nedávné, které jsou dodnes přitažlivé pro obyvatele tohoto koutu republiky, stejně jako pro jeho návštěvníky. Hned první léto po dubnu 1990, kdy na hranicích zmizely ostnaté dráty, zažila oblast obrovský nápor. Spolu s politickými změnami po pádu železné opony se dříve zakázaná zóna podél hranice otevřela a dříve nepřístupné území s ruinami vysídlených vesnic a výrobních provozů, zapomenutými místy původních obyvatel skrytými v lese a zbytky železné opony se stalo lákadlem pro turisty a začala vznikat nová turistická infrastruktura.

V lesích i na polích dnes pracuje zlomek z někdejšího počtu zaměstnanců a uživit se soukromě není ve zdejších poměrech lehké. Šumava se pomalu a jistě vylidňuje. Ti staří odcházejí postupně na věčnost a mladým nezbývá nic jiného, než odejít za prací do měst. Malé osady se mění v chalupářské skanzeny, opravené, udržované, ale smutné, bez života. Čas neúprosně běží. Odchází poslední svědci dávných dramat kraje i se svými osudy. Kříže a pomníčky vztyčené po roce 1989, kdy se na rozvalinách zaniklých obcí scházeli pamětníci vyhnání, podléhají zubu času. Umělé květiny a nápisy blednou, dřevo trouchniví. Těm, kterým bylo tehdy kolem šedesátky, je dnes přes devadesát a už nemají sil se vracet. Až zemřou poslední pamětníci z obou stran, zůstanou jen jejich svědectví, na která bychom neměli nejen zapomínat, ale především se z nich všichni poučit do budoucna.

Příroda Šumavy byla v roce 1989 narušená sice relativně málo, byla ale vysoce zranitelná. Její ochrana vyžadovala velmi citlivý přístup. Ten se jí ale v 90. letech nedostal. Po krátké době svobody a přístupné Šumavy po roce 1989 se kvůli aktivitě zeleně smýšlejících občanů vracíme tam, kde jsme byli. Šumava začíná být režírovaná nejradikálnějšími živly a obchodníky s ochranou přírody, každý druhý z nich žije v městském přepychu a o víkendu pro zábavu jezdí na Šumavu kázat místním lidem, jak tam smějí žít a co vše pro zlepšení svého skromného života nesmějí udělat.

Pod záminkou uchování divočiny jsou velké části Šumavy opět zavřené. Cedule se zákazy jsou zpět a všude. Vstup jen pro vyvolené a privilegované lidi. Chtějí si přivlastnit velikou část naší země jen pro sebe. Mít rezervaci, kam mohou jen oni a jimi vybraní. Jako za bolševika, pouze klíč je jiný. Vycházejí přitom z účelové premisy, že Šumava je opravdová divočina. A tady jsou dnes první zóny a je sem vstup zakázán, kdo je víc! Divočina na Šumavě je jen romantickou iluzí pomýlených zelených z rušných měst, u těch mazanějších pak přímo nástrojem moci a ohlupování lidí a nástrojem zelené totality.

Kdo ovládne rétoriku, ovládne realitu. Nevládní organizace se o to na Šumavě pokoušejí a podle ohlasu mnohých lidí, i umělců a herců, se jim to daří. Divočinu přitom na Šumavě vyrobili za čtyřicet let komunisté, kteří původní obyvatele vyhnali, města i vesnice srovnali se zemí, spustili železnou oponu proti vlastním lidem a udělali z velké části Šumavy vojenskou střelnici. Veřejnost je tak dlouhodobě mystifikována tím, že nevládní organizace na Šumavě chrání pralesy či zakládají pralesy a mnoho vědců se zaklíná globálním oteplováním a zkoumá, jak zadržovat vodu v krajině, titíž vědci však mlčí k tisícům hektarů záměrně uschlých lesů na Šumavě. Masívním odlesněním Šumava ztrácí desítky milionů kubických metrů vody ročně, co bude teprve, až svojí těžbou pro svůj chod NP Šumava vytěží, protože je chod Správy z většiny finančně závislý na výdělku z těžby dřeva.

Ziskuchtivost je smrtící pro nás všechny, potřebujeme změnit kulturu hospodaření. V 90. letech zde vzniklo mnoho neskutečně kýčovitých staveb kvůli tomu, že lidi měli pocit, že když máme demokracii tak je možno vše. Na každém kroku je tady patrný stavební boom. Šumavský národní park a obce v něm se proměňují v osady boháčů. Zámožní lidé skupují na Šumavě pozemky i nemovitosti a staví obří rekreační chalupy, chaty a penziony. Kouzlo šumavské přírody se pomalu vytrácí, narazit na krásný desítky let starý domek postavený v tradičních šumavské stylu už je téměř zázrak.

Ploty a ohrady na Šumavě jsou znamením omezování osobní svobody a demence společnosti, v níž panuje kult soukromého vlastnictví. Co je mi platné, mohu-li cestovat vlastním autem volně po evropských zemích, nebudu-li přitom smět vstoupit do hájku za humny nebo přejít louku, protože patří někomu, jehož jedinou předností je naditá peněženka a zubatá vyceněná morda jeho hlídacích psů?

Z cyklu Stará Šumava

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora