STARÁ ŠUMAVA: O psacích potřebách pro školáky

Když se vrátíme více do historie, můžeme se se školní docházkou a používáním psacích nástrojů setkat již ve Starém Egyptě. Děti navštěvovaly školu po dobu několika let. Výuka byla zaměřená především na znalost písma a psaní, jen ti nejnadanější žáci učící se písařskému řemeslu, měli možnost pokračovat ve studiu až do dospělosti.

Psací nástroje prošly od dob novověku svým vývojem a značnou proměnou. Ptačí brky se začaly objevovat a užívat již od 5. století. Mezi nejběžnější nástroje té doby patřilo i rákosové pero. Na výrobu ptačích brků se nejčastěji používaly brky husí, které patřily mezi nejlevnější. Z jedné husy se zpravidla získalo asi deset per. Kvalitnější pera byla vyráběna z labutích, tetřevích nebo pštrosích brků. Pera se zpočátku seřezávala do širokého hrotu, díky čemuž bylo možné psát silnými i vlasovými tahy.

Postupem svého vývoje byla pera vyráběna se šikmo seříznutým hrotem, který umožňoval rychlejší psaní pomocí vlasové stopy. Tato pera byla velmi pružná, lehká a měla krátkou životnost. Ptačí brk se nejprve několik hodin namáčel, aby změkl a potom se sušil a nechával tvrdnout v písku. Takto připravený brk bylo možné seřezávat nožem.

Výroba pera probíhala v několika etapách, které jsou znázorněné na následujícím obrázku. Nejprve se šikmo ořízl konec pera, pak se pero uprostřed naštíplo a vznikl zobáček, který se na obou stranách vyrovnal. Pokud byla spodní část zobáčku příliš vydutá, zploštila se do špičky. Nakonec se špička opřela o tvrdou a hladkou plochu.Ke konci 19. století byla brková pera nahrazena ocelovými pery, která byla daleko pohodlnější a rychlejší. Pera byla vyráběna ze zlata nebo stříbra a objevovala se již ve starém Římě.

V 15. století byla snaha psát kovovými pery, ale pro jejich nedostatečnou pružnost se od jejich užívání upustilo. Za vynálezce kovového pera z roku 1750 se považoval úředník Johann Jantssen. Jiný pramen připisuje tento objev Peregrinu Williamsonovi. Vynález kovového pera si přičítá i Francie. Je nanejvýš pravděpodobné, že bylo kovové pero vynalezeno v několika zemích současně. Zpočátku svého vývoje byla ručně vyráběná kovová pera velmi tvrdá a trhala papír. Nejlepší surovinou, která dokázala zaručit jemnost, bylo zlato. Mechanizace výroby dokázala zajistit již kvalitnější kovová pera.

V roce 1921 se u nás začala vyrábět pera průmyslově. Díky zdokonalení techniky vyrábění vznikala pera pružnější a kvalitnější. Historie plnicích per sahá až do 17. století, kdy francouzský řemeslník Bion sestrojil držátko na pera, jehož součástí byla nádobka s inkoustem. Moderní plnicí pero vynalezl v roce 1883 Lewis Edso Waterman. Inkoust, který se v 60. letech 19. století používal, nevyhovoval požadavkům plnicích per. Byl poměrně agresivní a pera rychle korodovala. Pro výrobu plnicích per se začalo užívat zlato, ale pera z tohoto materiálu byla příliš měkká a docházelo k opotřebování hrotu. Ideálním materiálem se jevil kov iridium, který byl dostatečně tvrdý a slučitelný se zlatem. V podobě prášku se iridium přetavilo do kuliček, které se pájely na hroty plnicích per, který se jemně rozřízl.

V Čechách započala výroba plnicích per roku 1929. Zdokonaloval se jednak mechanismus per a hrot, který se vyráběl z oceli, zlata, stříbra, bronzu nebo již zmiňovaného iridia. První patentování kuličkového pera bylo v roce 1888 připisováno Johnu J. Loudovi. Pero se ovšem ukázalo jako nepoužitelné, protože bylo příliš hrubé a znehodnocovalo psací materiál. Za vynálezce kuličkového pera je ale považován maďarský rodák László Józef Bíró (1899 1985). Na výrobě pracoval velmi dlouho, dokončil ho v roce 1943 v Argentině.

Těžkopádnost plnicího pera mu vnukla myšlenku vytvořit kuličkové pero na principu rotačního tlakového válce v tiskárnách. Naplněná trubička inkoustem za pomoci kuličky rovnoměrně vytlačovala barvu na papír. Stejně jako pero kovové, mělo i kuličkové pero svou historii. Již od roku 1888 se projevovala snaha vytvořit pero na kuličkovém principu. Již ve středověku se objevuje olověná tyčinka, která se používala ke kreslení a linkování starých rukopisů.

První dochované záznamy o použití jemného grafitu pochází z roku 1125 a můžeme je nalézt v rukopisu Theofilovy legendy. Tento záznam byl na dlouhá staletí jediným potvrzeným výskytem grafitu. Na rozšíření tužek má svoji zásluhu i nalezení ložisek grafitu v hrabství Cumberland v roce 1564 v Anglii. Tím pádem měla na výrobu tužek výhradní právo. Grafit se dokonce nesměl vyvážet z Anglie v jiné podobě než hotové tužky. V 17. a 18. století byly objeveny další ložiska grafitu v Bavorsku, v Čechách nebo Americe, tento grafit ovšem nedosahoval takových kvalit jako z Velké Británie. O století později se plně rozvinula výroba již kvalitnějšího grafitu, který se vyráběl směsí rozemletého grafitu s jílem. Na novém způsobu výroby mají zásluhu vídeňský stavitel Josef Hardmuth a francouzský vědec Norbert Jack Conté.

Zdroj: RAMBOUSEK, Jan. Písmo a jeho užití. 1. vyd. Praha: Orbis, 1953 PENC, Václav. Metodika psaní. Praha, 1968. LOUDA, Zdeněk. III. Loudova Kreslířská písanka …: příručka pro pátý až osmý postupný ročník škol obecných a první až třetí třídu škol měšťanských s československým jazykem vyučovacím v znění českém .. V Praze: Státní nakladatelství, 1938,

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

(Z cyklu Stará Šumava)