STARÁ ŠUMAVA: Zářijové rozjímání

Září

Můj bratr dooral a vypřáh koně.
A jak se stmívá,
věrnému druhu hlavu do hřívy
položil tiše, pohladil mu šíji
a zaposlouchal se, co mluví kraj.

Zní zvony z dálky tichým svatvečerem;
modlitba vesnic stoupá chladným šerem.
Duch země zpívá: úzkost, víra, bolest
v jediný chorál slily se a letí
k věčnému nebi.

Svatý Václave,
nedej zahynouti
nám ni budoucím.

Babí léto na Šumavě je jedno z nejkrásnějších období. Sluníčko hřeje přes den a na večer nás ochladí svěží horský vzduch. Měsíc září tak trochu klame vzhledem. Jeho název nemá nic společného se zářivými slunečními paprsky, nýbrž je odvozený od stejného základu jako měsíc, který přichází poté.

Ačkoli v září přechází léto do podzimu a sluníčko ještě vskutku poměrně dost září, spojovat si pojmenování prvního školního měsíce s obdobím tak zvaného babího léta by bylo chybné. Možná se ptáte, jak vlastně vznikl již tradiční název „babí léto“? Podle lidových pověstí bylo možno v tomto období pozorovat volně se vznášející pavučiny drobných pavouků, které v minulosti lidem připomínaly šedé vlasy babiček – odtud tedy pramení název „babí léto“. Babí léto je často zmiňováno v lidových tradicích a pranostikách. Jméno pro září totiž pochází o času podzimního říjení zvěře, které právě v tuto roční dobu nastává. Název měsíce má tedy tentýž kořen jako jméno říjen.

Léto uteklo jako voda a již je tu měsíc září. Se zářím má každý spojen konec prázdnin a začátek školy. Do školy chodil každý z nás, někdo rád, někdo méně, ale jedno je jasné, bez školy by to nešlo. A co nám píšou staré zdroje: Mimo přípravy má vzíti učitel do školy veselou mysl, odhlídnouti na odplatu, která ho čeká v nebi. Děti do školy vábí čistota, k tomu dopomáhá učitel, když sám ne v kamizole bez kabátu, ale řádně ustrojen ve škole se nachází, fajfky ani tabáku dokonce do školy nepatří.

Samotný učitel málokdy vyučoval sám, většinu času věnoval spíše svému původnímu řemeslu či práci kolem fary a polností. Jak jen to okolnosti dovolily, předal veškeré své školní povinnosti pomocníkovi, kterému se říkalo Johanes nebo česky Josef. Výběrová řízení, zejména na vesnicích, nebyla nijak náročná. Důležité hlavně bylo, aby měl uchazeč hudební vzdělání, nebo alespoň cítění, výběr mnohdy ovlivnila i místní popularita. Na jiné vzdělání se tolik nehledělo, čemuž odpovídala i úroveň výuky, která stále zůstávala nedostatečná a strojová.

O reformních myšlenkách Jana Amose Komenského většina učitelů neměla ani zdání. Pokud byl Josef oblíbený a všichni s ním byli spokojeni, měl naději, že se z něj jednou stane také učitel. K postupu většinou dopomohla náklonnost faráře nebo vrchního nadlesního. Žactvo samo o sobě trpělo nekázní a k vyučujícímu nechovalo žádnou úctu, tělesné tresty tedy byly na denním pořádku. Nezbedné děti sedávaly za trest v oslovské lavici, více se ale trestalo lískovkou, klečením na hrachu, spavcům se lila voda za krk, křiklouni museli mezi zuby držet kolíček apod. Školní rok byl oficiálně zahájen na svatého Václava, v praxi ale až na Dušičky, kdy se ve třídách začínalo topit. Vyučování probíhalo po celý týden kromě středy. Začátkem července probíhaly za přítomnosti faráře zkoušky, po kterých začínaly, navzdory školskému zákonu o docházce do školy, dlouhé prázdniny.

…“V zahradě pana učitele roste zvláštní strom. Jmenuje se kornoutovník. Rostou na něm listy ve tvaru malých kornoutů a hlavně… koncem srpna na něm dozrávají velikánské kornouty plné sladkostí a malých překvapení. Každý kluk a holka jednou příjdou do věku, kdy už jsou dost velcí, aby si jeden takový kornout utrhli. Až se tak stane, je ten správný čas, na to jít do školy.”…

První školní den je tady a pro prvňáčky přichází slavnostní chvíle, kdy se s aktovkou na zádech poprvé vydají do školních lavic. Někteří však nosí i kornouty. Kde se tato tradice vlastně vzala a co se v nich ukrývá?
Zatímco v některých oblastech děti s kornouty do školy nechodí, jinde si zase nástup do první třídy bez nich ani nedovedou představit. Kde se vlastně tradice kornoutů vzala a proč se nosí? I když je řada lidí dodnes přesvědčena, že kornouty k nám dorazily z Ameriky, není tomu tak. Tradice kornoutů totiž přišla z Německa. Jde původně o saskou tradici, která se postupně rozšířila do celé země a později i k nám, hlavně do českoněmeckého pohraničí. V severních a západních Čechách je tak i dnes pro školáky běžné vyrazit s kornoutem, v jiných krajích jej zase znát nemusejí.

Dnes se tradice liší kraj od kraje i v samotném Německu. V některých spolkových zemích dostávají děti kornouty ze stromu na přivítání přímo od pana učitele. Buď jim je připraví škola, nebo je rodiče tajně přinesou do školy a učitel je zavěsí. Jinde je zase prvňáčci dostanou ráno doma od rodičů a přinesou si je do školy, kde si je rozbalí, nebo nerozbalí. Mohou a nemusí z nich bonbony nabídnout spolužákům. Kornout, ale není určen na rozdávání. Většinou obsahuje i drobný dárek pro malého školáka.

Někdy se říká, že kornouty vznikly vlastně tak trochu ze závisti. Základem tradice byl totiž zvyk v židovských komunitách v Německu dávat dětem v den, kdy dosáhly zralosti na studium Tóry, sladké pečivo ve tvaru písmen jako upomenuti slov žalmu: „Dein Wort ist in meinem Munde süßer als Honig“ (Tvoje slovo je v mých ústech sladší než med). Nežidovské děti tak místo toho začaly dostávat kornouty, které také obsahovaly sladkosti.
Mějte se krásně zářijově…

Zdroj: Měsíce – Karel Toman, Z archívu všeobecného školského řádu

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora