ČTENÍ NA VÍKEND: Pověsti ze Stachů

Zkamenělá kobyla

Ve Stachách žila kdysi jedna stará žena. Lidé o ní hovořili jako o čarodějnici. Poradila nejen sousedkám, ale chodili k ní lidé zdaleka. Když nestačily byliny, pomohlo zaříkání. Jednou pro ni poslali až z Němec vojanští páni, aby pomohla ošetřovat raněné vojáky po jedné z bitev. Stařena nemarnila čas a na povětrné kobyle se ocitla v cukuletu na místě. Když byla za svou práci bohatě odměněna, řekl jí jeden z důstojníků: „Byliny jsou božím darem, ne abyste někdy vzala jméno boží nadarmo!“ Žena se rozloučila, poodešla od táborového lazaretu, nasedla na svou povětrnou kobylu a už letěla zpátky do Stachů. Jenže nad šumavskými vrchy se do ní dala taková zima, že zaskuhrala: „To je zima, ježišmarjá, já to nevydržím!“ V tom okamžení, už byly kousek od Stachů, jí kobyla ve vzduchu zkameněla a vše i s babou spadlo na zem. Ženská se propadla do země a po čase našli lidé jen hlavu té čarodějné kobyly. A po mnoho let ji pak uchovávali v záoltáří kostela.

Lesní chrám

Na královské rychtě nedaleko Stachů žil hospodář Vitavský. Ten se jednou poohlížel po nějakém čeledínovi k hospodářství. Proto se mu také šel párkrát ukázat jeden šikovný mladík ze Stachů. Jednou pobyl na statku déle a vracel se za úplňku domů. Les byl tichý a plný stínů. Náhle uslyšel křik a řinčení řetězů. Otočí se a div neoslepne! Za ním se klene nádherná síň. Ze stropu visí veliké svícny a jejich záře se rozlévá po zlatých a stříbrných ozdobách a láme se v drahém kamení. Čeledín vzpomněl svého děda, který mu vyprávěl o lesním chrámu divého muže, kde o půlnoci slouží se lesnímu bohu. Co teď? Tu nahmátl v kapse pár drobtů chleba. Hodil je dovnitř chrámu, a hned zhasla světla a kolem se rozprostíral opět hluboký les. Mladík pádil domů, ulehl, a z toho podivného zážitku se dokonce rozstonal. Několik neděl blouznil a stále měl před očima onen zlatý chrám.

Ostrá polévka

Kdysi dávno táhlu kolem Stachů vojáči v červených kabátech. Lidé jim podle toho říkali Červeňáci. Divná to byla armáda, každý voják snad pocházel z jiného koutu světa. Číhali tu v horách na Francouze. Ti se však neobjevovali, a tak Červeňáci z dlouhé chvíle aspoň pomáhali sedlákům. Jednou dokonce u jednoho chalupníka uvařili polévku z jeho jediného majetku. Ta polévka pak byla skutečně ostrá jako sekyra.

Z hrobu do hrobu

Za starých časů žil v královských Stachách jeden mladý muž, který měl den před svatbou. Bylo Dušiček a on se rozhodl jít k hrobu své přečasně zemřelé matky. Chtěl si od ní vyprosit požehnání. Pro samé starosti se na hřbitov dostal až k půlnoci. Sotva odbilo, hroby všech zemřelých se otevřely a z nich vystupovali duchové. Náhle však mezi přízraky vypukl zmatek a ozvalo se kvílení: „Hoj, mezi námi je živáček!“ Mladík klečel u matčina hrobu a ani nedýchal. Tu mu matka poradila, aby si lehl k ní do hrobu. Tak se zachránil. Když odbila jedna hodina, umrlci se navrátili do svých hrobů, mladík se vyškrábal ven a jako omámený klopýtal pryč. Poledne však nedožil a místo svatby měl pohřeb.

Rozmarní lidé stachovští

Různé věci povídalí přespolní o obyvatelích Stach. Prý provozují světový obchod s dřeváky, skleničkami, měchačkami a mají patent i na necky a šindele. Když bývalo hodně dříví, Stacháci dělali šindel široký. Jak ubylo lesů, jejich výrobky prý zeštíhlely. Dnes se vejdou do huby dokonce tři šindele. A mají ve vsi moc ostré ženy, co mají vyřídilky jako břitvu. Je lépe dostat Stašku bez groše, než Brančovačku s pěti korci polí a hodně velkým paloukem.

Duch vojáka

Když odvedli mužské do první velké války, ženské zůstaly na všechno samy. Jednou matka Jáchymů špatně spala. Moc se strachovala o své jediné dítě. Po půlnoci začalo drnčet sklo v okně a dovnitř vlezl mladý muž podobný jejímu synovi. Byl divně bledý, chodil po světnici a vzdychal. Potom si zapálil cigaretu a zmizel skrze okno pryč. Paní byla strachem jako ochromena a počítala úpěnlivě každou hodinu až do rána. Po rozednění se šla podívat k oknu, avšak bylo zavřené. Za několik dní dostala zprávu, že její syn padl.

Bednář v neckách

V čase předvánočních zabijaček nesl jeden bednář kamsi nové necky. Ze Stach vyšel již za soumraku, ale jako pravý Šumavák, měl pro strach uděláno. A nastojte! Na cestě ho přepadla světýlka. Bednář nelenil, lehl si na zem a neckami se přikryl. Tu se oklamaná světýlka vrhla na necky a začala po nich zuřivě tancovat. Po chvíli ustala a naslouchala, zda bednář ještě dýchá. A pak se znova vrhla na necky. Náš koumal zadržel dech a stavěl se mrtvým. To světýlka oklamalo a ta zmizela. Bednář popadl necky a oklikou se doplahočil domů. Ráno našli lidé na tom místě, kde byl jejich soused přepaden, ve sněhu dětské šlépěje a vprostřed nich obrys necek, které svému výrobci zachránily život.

Bezhlavý muž

Kovář Šťoural se vrací od muziky domů. Stachy má za zády a před sebou les. Je půlnoc. Najednou se mu do cesty postavil bezhlavý muž. Kovář se mu chce obloukem vyhnout, chce mu utéci, ale strašidlo se ho drží. V zoufalství na něj Šťoural zakřičel: „Co mi dáš?“ V korunách stromů houklo: „Smrt. smrt. smrt…“ Bezhlavec kováře popadl, div mu žebra nepolámal. Silný kovář se bránil, ale život z něj pomalu unikal. V posledním tažení zaslechl jako z dálky Matůlkovic kohouta. Šťourala vzbudila až ranní rosa. Sedl si, dívá se vytřeštěně kolem, všude jsou vidět stopy smrtelného zápasu. Zašel na samotu k Matůlkovům a žebronil tak dlouho, až mu kohouta prodali. Neřekl však proč. Milý kokrháč se pak u něj měl náramně. Vždyť svým časným kokrháním zachránil kovářovi život.

Ze sbírky pověstí Dědictví Šumavy od Ondřeje FIBICHA

Ilustrační foto: archiv (red) – Za krásnější Vimperk