ČTENÍ NA VÍKEND: Pověsti z Vimperka. Ze sbírky Dědictví Šumavy od Ondřeje Fibicha (3)

Na Babí hoře

Šel jeden čeledín k sedláři do Vimperka. Mistr nebyl zrovna doma, a tak se čeledín posadil u domu na kládu a čekal. Už zvonilo klekání, když sedlář dorazil. Ještě notnou chvíli kutil na objednané ohlávce, než mohl čeledín na cestu zpět. Hned za městem uviděl letět povětřím ohnivou pavuzdu, jiskry od ní jen létaly! Ještě se chasník nevzpamatoval z leknutí a nad hlavou mu sviští ohnivá košťata a na nich schoulené postavy. Teď si teprve vzpomněl, že je dnes filipojakubská noc a kolem něj letí čarodějnice na Babí horu na sněm. Najednou se jedna z nich snesla k mladíkovi, přehodila mu zánovní ohlávku přes hlavu a náhle tu stál kůň. Baba si jej osedlala a už letí ke hvězdám. Jakmile se snesli na Babí horu, čarodějnice šlehla koně proutkem a ten usnul. Když se čeledín probudil opět v lidské podobě, svítilo slunce vysoko na obzoru. Až do večera pak bloudil po lesích, než potkal uhlíře, který mu ukázal cestu do Boubské.

Stopy rouhání

Jednou jel jeden hrubiánský vozka kolem staré farní zahrady směrem na Hrabice. Odedávna při ní stávala socha svaté Anny. Koně nechtěli jít, a tak ze vzteku šlehl sochu několikrát bičem. Jenže za toto rouhání byl velice potrestán. Počala mu hnít ruka, potom paže a nakonec zemřel. Na té soše jsou dodnes vidět bílé pruhy od zuřivcova biče.

Dobrý počinek

Kdysi dávno žil ve Vimperku řezník Kastal, k němuž po léta chodíval nakupovat jeden venkovan. V zimě v létě nosíval stejné šedivé šaty a klobouček. Dělal mistrovi takové obchody, že řezník vždy radostně mumlal: „Ten mi dal počinek, ten mi dal počinek!“ Časem mu to bylo divné a rád by se o svém zákazníkovi dozvěděl více. I poručil jednou učedníkovi, aby neznámého opatrně sledoval. Mládenec za hodinu přiběhl a celý uřícený volal: „Pane mistře, pane mistře, ten v šedivých šatech za městem skočil do rybníka. Čekal jsem chvíli, zda nevyleze, ale nedočkal jsem se. Je to hastrman!!!“ Ještě několik roků chodil hastrman pro maso, a když starý řezník zemřel, u jeho nástupce se mužík v šedivých šatech už nikdy neukázal.

Cikánské čáry

Před dávnými časy se usadili při vimperském zámku cikáni. Ti dokázali krást mléko na dálku různým čarováním. Jednou tak dojili krávu, která se však nacházela na samotě Rennhof, asi hodinu cesty vzdálené. Když cítili, že se kráva třese po celém těle, řekli šafáři, který to vše pozoroval, že když by pokračovali, zvíře zemře. Ale on jim nevěřil a chtěl, aby dojili dál. Jenže ve vzdáleném chlévě se kráva skutečně složila k zemi. Tito cikáni uměli také dělat počasí. Položili skleněnou desku na stůl. Pod ní se vbrzku objevil mrak a v místnosti se začalo blýskat, hřmít a nakonec se dalo do deště. Muselo ale být v místnosti vše pořádně zavřeno i díry ucpány, aby jim počasí neuteklo ven, to by je pak už nemohli zkrotit. Jo, to byli tenkrát ještě praví cikáni z Egypta…, kde je jim dnes konec.

Vánoční perly

U jednoho vimperského kupce sloužilo děvče – sirotek. Když přišel Štědrý večer, těšila se, že půjde do kostela podívat se na betlém. Ale radost jí dlouho nevydržela. Po večeři jí paní poručila vyprat prádlo. Dívka se zarazila, ale hned běžela a s chutí se dala do práce. Snad to všechno stihne. Za chvíli měla vypráno a běžela k rybníku prádlo vymáchat. Klekne k otvoru, který tam byl k tomuto účelu vysekán a máchá. Vtom hlaholí zvony a zvou všechny k oslavě Narození. Dívku polily slzy, že místo mše tu mrzne na ledě. Vždyť ani koledu nedostala, jen jedno jablíčko a pár ořechů! Najednou led zapraská – jednou, podruhé a potřetí. Z hlubiny se v okamžení vynořil bílý kůň. Položil ulekané dívce přední nohu na rameno a lidským hlasem se ptá: „Neslyšíš zvony? Víš, že se dnes nemá pracovat?“ „Musím,“ zajektalo děvče, „paní poručila.“ „Vím to, můj ubohý sirotku, jinak by ses živá odtud nedostala. Kupcová má příliš tvrdé srdce, však jí do rána změkne!“ Něco pak zachřestilo kolem dívčina krku a kůň se propadl do hlubiny. Dívka nechala všeho a běží domů, v čeledníku za sebou zastrčila závoru. Sáhne na krk a… má tam šňůru perel! Takovou koledu nečekala a blaženě usnula. Ráno byl poplach v domě, kupcová byla nalezena mrtvá. Voda kolem lože prozradila, že tam byl na návštěvě vodník.

Kouzelník

Ve Vimperku se v jednom hostinci ubytoval divný muž. Ten ovládal „zmrazení“ ale už nedokázal „rozmrznutí“. Z čiré rozpustilosti zmrazil vůz stojící před hospodou. Kočí vešel celý zuřivý do šenku a řekl, že není možné s vozem hnout z místa a výhružně se tázal, kdo to udělal. Když se nikdo nepřihlásil, vyšel ven a udeřil kladivem do závlačky, která spojuje vůz s ojí. V tom samém okamžiku spadl kouzelník ve světnici ze židle a byl na místě mrtvý.

Rej čarodějnic

Čarodějnice se nejraději houfují o Valpuržině noci. To se tenkrát slétaly na křižovatku mezi Vimperkem a Hrabicemi. Jednou ale na tom místě nechal jeden vimperský měšťanosta postavit kamenný kříž, který byl po tomto muži nazván „Neumannův“. O další čarodějné noci přilétly s vřískotem čarodějky na své obvyklé místo, jakmile však spatřily kříž, za příšerného hřmotu jej oblétly třikrát dokola a pak zmizely. Na té křižovatce je od té doby nikdo neviděl.

Černá Panna Maria

Za Vimperkem u Boubína stojí ve výklenku stará černá socha Panny Marie. Kdysi jel kolem forman, světák, a z bujnosti šlehl do sochy Panny Marie, až se svalila na zem. Hrozně zahřmělo a forman se propadl i s koňmi do země. V tom dýmu socha zčernala. Od té příhody tu stojí černá Panna Maria.

Ze sbírky pověstí Dědictví Šumavy od Ondřeje FIBICHA

Ilustrační foto: archiv (red) – Za krásnější Vimperk