STRAKONICE: Na pětadvacet hodin vyměnili civil za vojenskou uniformu
Zdravotní sestra, student, překladatel nebo majitel firmy – na třicet civilistů rozličných profesí z různých koutů republiky zavítalo tento víkend k 25. protiletadlovému raketovému pluku ve Strakonicích, aby si vyzkoušeli, jaké to je být vojákem z povolání. Pod dohledem strakonických instruktorů se zúčastnili vševojskového výcviku a poznali některé protiletadlové systémy.
Pátek 1. března 14.30 hodin. Civilisté se po administrativním kolečku, nafasování materiálu a prezentaci o útvaru rychle řadí do družstev. „Četo, směr přímý, poklusem klus!“ velí poručík. K učebnímu bloku to není ani kilometr, ale běh s desetikilovou zátěží může být pro netrénovaného člověka problém.
„Bylo mi jasné, že to nebudu mít zadarmo, nejsem moc zvyklý běhat. Ten výběh hned na začátku jsem musel trochu rozdýchávat,“ přiznává Roman Šíma. „Ale líbí se mi tady od prvního okamžiku, co jsem sem přišel. Komu se poštěstí, aby si cvičně vyzkoušel sestřelovat letadla na trenažéru protiletadlového kompletu RBS-70,“ dodává muž, který v civilu pracuje v lese a živí se těžbou dřeva.
Účastníci dále poznávají protiletadlový komplet S-2M. Mezi nimi je i drobná zdravotní sestřička Veronika Vršovská. Simulátor váží pětinu její hmotnosti, přesto si jej odhodlaně dává na rameno. „Ovládání mi přišlo jednodušší a měla jsem při něm větší jistotu než u kompletu RBS-70,“ hodnotí mladá žena a zároveň prozrazuje, že chová velkou úctu k druhoválečným veteránům, kteří ji motivují k vlastenectví.
Na ostatních stanovištích se civilisté připravují na to, co je čeká v noci a druhý den. Učí se pracovat s radiostanicí, mapou a buzolou, stavět přístřešky nebo používat pomůcky, které zachraňují vojákům život v boji. „Budeme hodně chodit?“ vyzvídá jedna z účastnic na veliteli družstva. Spolubojovník jí se smíchem odpovídá: „Běhat! Uvědom si, že si v armádě.“
Krátce po deváté večer nasedají civilisté na nákladní automobily Tatra, které je odvážejí na vojenské cvičiště Oldřichov u Písku. Přivézt je až na místo, to by měli moc jednoduché. Pokyn k sesednutí tak přichází již pár kilometrů před samotným cvičištěm. Účastníci tak mohou poznatky z topografie využít rovnou v praxi, navíc během nočního přesunu.
Když po půlnoci stavějí na Oldřichově přístřešky, většina z nich se těší na jedinou věc – zalézt co nejrychleji do spacáku a spát. Jako vojenská jednotka ovšem fungují i v noci. Pravidelně se tak střídají při střežení postavení. „Měla jsem v noci menší krizi. Byla jsem hrozně unavená a říkala jsem si, že už chci jet domů. Ale teď mě nabila rozcvička a boj zblízka,“ svěřuje se ráno Adéla Cinklová. Jako novinářka se přihlásila na akci, aby o ní napsala reportáž. „Nečekala jsem, že to bude tak náročné. Zvala jsem kolegy novináře, kteří tu byli vloni, aby šli se mnou. Podruhé již nechtěli. Teď už vím proč,“ směje se Cinklová.
Sobotní dopoledne na Oldřichově je ve znamení boje zblízka, nácviku bojových drilů a manipulace se zbraní. „Jsem unavený, ale bylo to super. Doporučuji všem, aby se této akce zúčastnili. Kdybych byl o pár let mladší, neváhal bych a okamžitě se přihlásil do armády,“ neskrývá nadšení Roman Šíma, který tak alespoň plánuje vstoupit do liberecké jednotky aktivní zálohy.
Akce končí v sobotu odpoledne. Pochvaly se kromě vojáků, kteří tuto nevšední akci připravili, dočkali i samotní účastníci. „Oceňujeme vaše nasazení, zájem a zodpovědný přístup, který jste předváděli celých pětadvacet hodin. Fungovali jste jako jeden tým, což je pro armádu jedna z nejdůležitějších vlastností,“ rozloučil se s civilisty velitel akce nadpraporčík Josef Peterka.
Text a foto: Kpt. Jana SAMCOVÁ, tisková a informační důstojnice 25. protiletadlového raketového pluku
