STARÁ ŠUMAVA: Lesní duchové
Les jest vůbec pln tajemnosti a hrůzy. Neradno tam křičeti, ani svévoli prováděti, sice přivolá na se hněv neviditelných jeho obyvatelův. Tato dobře míněná rada pochází ze sběru pověstí o nadpřirozených bytostech na českém venkově z 19. století.
V lese prý bývá často slyšet vzdechy, chechot, někde i tajemnou hudbu, a dokonce pokud někdo do lesa křikne, les mu odpoví ďábelskými pošklebky. Nadpřirozené bytosti vyskytující se v lesních porostech představují jak zástupce démonů země, tak i povětří a skal, někdy se může jednat i o duše zemřelých. I Šumava měla svého lesního ducha. Ten se choval podobně jako hejkalové a říkalo se mu Český muž. V noci se v lesích ozýval jeho křik, a jestliže na něj někdo odpověděl, v tu ránu měl Českého muže na zádech a jedinou pomocí bylo dojít i s Českým mužem za krkem k nejbližším božím mukám nebo jinému posvěcenému místu. Mimo to Český muž také posunoval hraniční kameny.
Podobné lumpárny tropil na německé straně Šumavy skřítek Stilzel, ale v první polovině 19. století se prý i s Českým mužem oba ze Šumavy ztratili. Podle jedné verze je kouzlem přesunul jistý Neumann až na Sibiř, podle jiné papež Řehoř XVI. V době svého působení na svatém stolci v rozmezí let 1831 až 1846 všechny duchy zaklel na devadesát let nečinnosti, tudíž zmizel ze šumavských lesů Český muž i Stilzel. Podobně jako Český muž nebo Stilzel strašil šumavský přízrak známý především z německých pověstí jako Hockauf.
Stejného démona znali na české straně Šumavy coby Škrtič. Ve všech případech se jejich obětí stávají osamělí chodci, jimž tento démon skáče na záda a dusí je. Prapůvodní příčinou vzniku pověstí o těchto démonech by mohl docela klidně být pocit i dnes známý lidem, kteří se osamoceně toulají volnou přírodou.K původním pohanským božstvům má velice blízko lesní duch zjevující se v okolí šumavského hradu Kašperku, kterému se zde říká Swiza.
Tomu nasvědčuje i místní pověst, ve které Swizu potkal dobrý křesťan, a protože se k ní nezachoval, jak se na staré pohanské božstvo sluší, Swiza jej za trest nechala zkamenět. Jedná se o prastarou ženu oděnou do vlčí kůže a s jeleními parohy na hlavě, jejíž vzhled skutečně připomíná pravěké pohanské božstvo. Zjevení Swizy je podle místních pověstí obvykle spojováno s předzvěstí příchodu pohrom a nemocí.
V některých částech Šumavy se v pověstech místního českého, ale i německého obyvatelstva vyprávělo o lesním duchovi, německy nazývaném Waldschutz, který prý o půlnoci procházel místními lesy a tloukl do stromů svou holí. Podobně jako Waldschutz se projevoval i další z řady šumavských skřítků, jemuž se říkalo Klepálek. Mužíček oblečený v šedém obleku a s třírohým kloboukem na hlavě oklepával kladívkem kmeny stromů nebo i zídky. Nebyl ovšem až tak úplně neškodný, pokud na něj někdo zakřičel, nebo se mu dokonce posmíval, dočkal se zasloužené odplaty. Klepálek mu skočil na záda, tahal jej za uši a za vlasy tak dlouho, dokud takto postiženého člověka nenapadlo pořádně zaklít. Pak Klepálek zmizel, ale mohlo se taky stát, že si na někoho zasedl a takovému člověku se pak zjevoval tak dlouho, až jej dočista utrápil.
V lese je podle pověstí možné potkat i další zjevení, jejichž původ snad sahá až do pohanských dob a a nimiž se můžeme setkat prakticky ve všech regionech. Typickými představiteli této kategorie strašidel je divý nebo také lesní muž a hejkal. Kromě nich je v pověstech hojně zastoupen i bludný kořen, naproti tomu jev zvaný Dýmovec už tolik rozšířen není. Kromě těchto zjevení lze v našich lesích potkat třeba i divokého jezdce, kterému v některých oblastech říkají Husar. Jemu i jeho koni při divoké jízdě srší oheň z chřípí a někdy bývá dáván o souvislosti s divokou honbou. Sklářský skřítek zvaný “Durandl”
Před mnoha staletími vešli skláři, paliči popela, uhlíři a stupaři do českobavorského pralesa. Zužitkovali jeho bohatství pro výrobu prostého lesního skla. V lese žili tenkrát přirozeně také rozliční duchové a skřítci. Jeden z nich, malé postavy s břichem jako koule, huňatých hustých a dlouhých vlasů a krátkých nohou, to měl zvlášť těžké s živobytím. Vydal se tedy hledat něco lepšího. Při tom svém putování šel zrovna kolem jedné sklářské hutě. Vklouzl dovnitř a skryl se do topeništní jámy. Teplo tavicí pece mu dělalo dobře a zalíbilo se mu brzy i mezi veselým nárůdkem sklářů. Když se v noci sklo tavilo, díval se šmelcířům přes rameno.
Durandl byl skřítek chudý. Neměl ani zlato, ani drahokamy. Jeho bohatstvím byl bystrý rozum. Během času se nashromáždila v jeho hlavě všechna tajemství tavby skla a k nim přibyly i vlastní nápady, jak vylepšit základní směs, které se říká sklářský kmen. Tak nabyl pokladu, o který se se skláři rád podělil, pokud se k němu dobře chovali.
Učil šmelcíře, jak zelené lesní sklo vylepšit. Bylo teď jasné a průhledné, ne šedozelené a šlírovité. I recepty na barevné sklo pro kostely a katedrály šeptal v noci šmelcířům do ucha. Tak se zrodilo během staletí naše krásné křišťálové sklo, zářivé jako ryzí horský krystal křemene, ohnivé jako rubín. Durandl byl pořád mezi lidmi ze skelné hutě. Varoval je také, když hrozilo nebezpečí. Miloval sklárnu a lidi kolem ní. Teprve když se zmocnily výroby skla “věci ze železa”, všechny ty stroje a automaty s jejich prskáním a pískotem, rachotem a zápachem, neměl tu už Durandl nijakého stání a v posledních letech ho už nikdo nikdy více nespatřil.
Zdroj: Lexikon strašidel, Alois Pavlůsek, Willi Steger – Začarovaná Šumava
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora