STARÁ ŠUMAVA: Svatoondřejské tradice

STARÁ ŠUMAVA: Svatoondřejské tradice

 

Svátkem sv. Ondřeje začíná období adventu, snad právě proto je tento den lidmi považován, stejně jako Štědrý den, za den příhodný pro věštění budoucnosti. Ovšem stejně jako u mnoha jiných křesťanských svátků, i zde jsou pravděpodobně tradice věštění tohoto dne mnohem starší než křesťanství samo a souvisí s kulty “pohanských” démonů, ochranou před zlem a mocí období temnot nastupující zimy.

Tento světec je pro církev důležitý, protože dnem jeho svátku začíná liturgický rok, který se začal slavit v 6. století. Důležitější ovšem je, že Ondřej byl prvním učedníkem Ježíše. Ondřej po Ježíšově smrti putoval do dalekých zemí a šířil křesťanství. Usadil se v Řecku ve městě Patrasu, ale jeho stáří nebylo příliš klidné. Za svou víru byl pronásledován římským císařem Nerem, byl uvězněn a mučen, ale svého vyznání se nevzdal. Nakonec byl stejně jako Ježíš ukřižován. Byl však ukřižován na jiném kříži než Ježíš a to ve tvaru písmene X, proto se tomu říká „Ondřejův, nebo ondřejský kříž“. Svatého Ondřeje můžeme vidět na různých vyobrazeních na tomto kříži, ale i s dalšími symboly: provazem, kterým byl ke kříži přivázán, nebo se síti s rybami. Vyhánění vlka

Před svátkem sv. Ondřeje (30. listopadu) bylo zvykem „d‘ Wulfen ablassen“ ( „die Wölfe abgelassen“, česky „vyhnánět vlka“, vlastně doslova „vypouštět vlky“). Jakmile se setmělo, shromáždili se mládenci ozbrojení holemi, klacky a biči na návsi a začali tam hlučet, rámusit a křičet, práskat biči a tlouci vším, co měli v rukou, tak důkladně, aby vlkům zašla všechna chuť vkrást se snad kdy do osady. Vyháněním vlků, je tradiční lidová slavnost, při níž se malými i velkými zvonky vyhání z obce zlé síly. Tuto každoroční slavnost můžete vidět v Rinchnachu, a je důkazem stále živých zvyklostí v Bavorském lese.

To bavorská strana v Čechovi vyvolává zvláštní pocity, tam naopak jako by se ocitl ve folklorní zóně, v upravených vesnicích žije lid holdující tradicím a starým zvykům, tam ještě skutečně chodí v krojích, protože ty slavné lederhosen čili kožené kalhoty jsou jeho součástí, i když Čechovi se s nimi asociují různé věci, které byly lidem na druhé straně Šumavy po dlouhá desetiletí vnucována vládnoucí stranou.

Dlouhou dobu platila Ondřejova noc také za noc věštby pro jakékoliv úmysly. V dřívějších dobách bylo období před Vánocemi magickou dobou plnou temnoty a strachu. Lidé se více, než v kteroukoliv jinou roční dobu, uchylovali k věštění, aby využili temnotu k nahlédnutí do budoucnosti. Na svatého Ondřeje (30. 11.), patrona nevěst, se uchylovali k milostné magii. Všechny svobodné dívky se na tento svátek připravovaly celý rok. Od brzkého rána čekaly na jakékoliv znamení, které by jim pomohlo zjistit, jestli se už provdají, a za kterého jinocha. Způsobů bylo hned několik. Tím prvním, půlnočním, byl zvyk, kdy dívka o půlnoci šla ke kurníku, na který třikrát zaklepala a čekala, kdo se jí ozve jako první. Pokud se ozval kohout, bylo takřka jisté, že se do roka vdá. Když ale zakdákala slepička, věděla, že tento rok bude ještě svobodná.

V některých koutech Šumavy byl půlnoční zvyk úplně jiný. Dívka se měla podívat do klidné vodní hladiny, a tam se jí měl zjevit obraz jejího nápadníka.

Kdo nepodcenil přípravu, mohl začít už v předvečer svátku svatého Ondřeje a napsat si na papírky jména několika chlapců, a schovat je pod polštář. První papírek, který pak dívka ráno zpod polštáře vytáhla, byl se jménem jejího nastávajícího. Podobné bylo ukrývání lístků se jmény do knedlíků. Jméno, které bylo ukryto v knedlíku, který vyplaval jako první, označilo nejvhodnějšího partnera.

Oblíbeným způsobem věštění pak bylo spaní na pánských kalhotách. Ve snech se měl zjevit dívčin vyvolený. Pro dívky odvážnější, nebo vdavek chtivějších byly určeny kolektivní věštecké praktiky. Jednou z nich byl „lopatový kruh“, kdy svobodné dívky držely každá lopatu, na které byl kousek chleba, a čekaly, čí chleba dřív sní pejsek, kterého si přivolaly. Podle toho viděly pořadí, ve kterém se vdají.

Jedním ze zvyků bylo lití roztaveného olova. To se přes klíč nalévalo do studené vody, kde ztuhlo a vytvořilo tvar, který měl naznačovat první písmeno jména ženicha anebo alespoň jeho povolání.

Samozřejmě jde o věštění jednodušší ale také lépe dostupnější, což v dřívějších dobách ocenily všechny mladé, svobodné dívky. Pokud jste sami, zahrajte si s osudem podle starých tradic a třeba vás bude čekat velké překvapení. Podle pohanského kultu tuto noc vystupují z hlubin země démoni, aby otevřeli brány krutým božstvům zimy. Kdo se chtěl dozvědět něco ze své budoucnosti, zašel v tento den k bábě kořenářce, nebo k obecnímu pastýři, aby mu pověděli, co ho v dalším roce čeká. Věštilo se například odkrýváním čtyř převrácených hrnečků, pod které se dala hrst hlíny ze hřbitova, kousek čerstvě upečeného chleba, hřeben a prsten. Tazatel si vybral hrneček a čarovná věc pod ním mu prozradila, co pro něj bude nadcházející rok znamenat. Chléb značil majetek a bohatý život, prstýnek svatbu, hřeben nemoc a hřbitovní hlína neznamenala nic jiného než smrt.

Sv. Ondřej byl kromě zaříkávače zlých duchů považován též za patrona nevěst. Neprovdané dívky si tedy mohly přičarovat ženicha. Např. o půlnoci před svátkem sv. Ondřeje klepaly na kurník. Ozval-li se kohout, děvče do roka čekala svatba, slepice pak ohlašovala, že se dívka zatím neprovdá. K tomuto svátku patřily i další zvyky, jako třesení bezem, vyhlížení tváře milého ve vodní hladině atp. Postupem času se ale přesunuly na Štědrý den. V den svatého Ondřeje dostávali tzv. Sejpku pastýři. Jednalo se o výslužku v podobě obilí, za kterou připravili sedlákům pohoštění v podobě polévky, pečené husy, piva a jiných pochoutek. Během hostiny se pak domlouvaly na službě pro příští rok.

Zdroj: Tradice v Čechách, Český lid – Čeněk Zíbrt, Veselé chvíle v životě lidu českého – Č. Zíbrt,

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

 

Komentáře

komentářů