STARÁ ŠUMAVA: Čas dušičkový

STARÁ ŠUMAVA: Čas dušičkový

 

Na Dušičky
Když někdo umřel a dávají ho spát
tam dolů do země v té rakvi napořád,
je vlídné úsloví, útěšné jak sám čas:
„My všichni na Dušičky přijdeme k Tobě zas!“

Kdyby tak vskutku všichni, kdo oplakali jej,
sem přišli k jeho rovu za rok děj se co děj,
pak na věncích, co sem nesou, byť živ byl jeden květ,
i v černé tmě tam dole smí víra rozpučet.

To z domova když má někdo navždycky odejít,
zaživa vše tu ztratit, jen ze vzpomínek žít,
putovat bez útěchy tak světem sem a tam:
není to víc jako by navěky umřel nám?

Náhrobní kámen sám sobě, sám sobě těžký žal
opatří si a jménu vlastnímu zajít dal.
Poutník tak do noci mizí i přátelům jak sen,
jak píseň a s ní ten sirý dušičkový den.

Čas dušičkový vybízí ke vzpomínkám. Světlo je život, tma představuje smrt, prolamuje tíseň a nostalgii smutného měsíce listopadového hned v jeho prvním dnu slavností Všech svatých. Raduje se z vítězství nad smrtí všech těch zástupů svatých, které by nikdo nespočítal. Přichází nejtemnější roční čas. Příroda vypadá šedivě, jako by zestárla a ustával v ní život. I lidé cítí víc než jindy, že na světě je také smrt.

Po staletí světí katolická církev památku všech věrných zemřelých jako Svátek zesnulých, zvaný také Dušičky a připadající na den 2. listopadu a předchází mu 1. listopadu slavnost Všech svatých. V novější době nabyl svátek zejména zásluhou papeže Pia X. na významu a liturgické závažnosti. Stal se svátkem významným pro spásu duší v očistci. Od pontifikátu papeže Benedikta XV. smí každý kněz sloužit trojí oběť mše svaté, což se jinak týká toliko Vánoc.

Podle rozšířené víry se zesnulým v ten čas země otevírá, duše se vracejí z očistce zpět do svých někdejších pozemských příbytků nebo sedí na svém hřbitovním rovu, zatímco kolem kráčí procesí s knězem, skrápějícím hroby svěcenou vodou. I ty hroby, patřící nejchudším, bývají na den Dušiček bohatě zdobeny, jakkoli bývají na Šumavě už hluboko pod sněhem, a to alespoň položením skromné kytičky či zaražením kříže krášleného rudými bobulemi jeřabin a bílými bobulemi pámelníku a na každém z chudičkých hrobů hoří také vlastní světlo.

Po svatém Havlu jsou ještě jasné noci nad horským lesem a na Dušičky však nebi vypadne světlo z rukou. Nato rozhodí zima do strání bílý plášť dlouhé samoty. O Všech Svatých a o Dušičkách se cesty jen hemžily sběrači dušiček, lidmi, kteří sbírali po sousedech dušičkové pečivo. Jsou to chleby na prst dlouhé: bílé pro domácí, černé pro cizí (také pro čeleď). Často jich bývalo pečeno a rozdělováno na sta kusů.

Starobylý svátek zesnulých se ohlašoval i tím, že se všichni obyvatelé domu o půlnoci v den Dušiček probudí ze sna, shromáždí se ve světnici a konají hodinovou pobožnost. Během té doby přicházejí k nim na návštěvu zesnulí předkové. Květinové dary zase symbolizují víru ve věčný život. Nesmí chybět ani modlitba za duše zemřelých. Duše zemřelých v tento den údajně opouštěli očistec, díky tomu lidé do lamp místo oleje nalévali máslo, aby si nebohé duše mohly ošetřit spáleniny způsobené očistcem. Bývalo také zvykem pro dušičky vhazovat tento večer do ohně různé pokrmy, což bylo místy chápáno jako částečné vykoupení z hříchů nebo také něco jako dušičkám na přilepšenou. Když se ráno ozvalo zvonění z kostela, musely se dušičky vrátit do očistce.

S tímto svátkem, který má opravdu silně zakořeněné unikátní a hlavně starobylé tradice je i spojeno mnoho strašidelných pověstí. V mnoha krajích byly údajně zaznamenány případy, kdy se náhodou, či záhadnými okolnostmi, selka, tetka, či babička vzbudila a neuvědomila si čas a běžela na brzkou mši konající se na Dušičky. Nebylo však brzké ráno, ale půlnoc, kdy na mši chodívají mrtví. Když však dorazila na mši, uvědomila si, že kolem sedí sousedé a příbuzní, kteří jsou již dávno mrtví. Nedávno zemřelá sousedka, nebo někdo z příbuzných dotyčnou varoval, ať rychle odejde, jinak bude roztrhaná zemřelými. Kožíšek, který tato selka nechala v kostele, se ráno našel roztrhaný.

Taktéž se říká, že duše utopených, oběšených, zastřelených přinášejí na Dušičky velká šedivá mračna a umdlené duše je musí držet nad zemí, pokud se jim to nepodaří, strhne se velice prudký liják. Mnozí sedláci prý viděli v těchto mračnech tak strašlivé věci, že do konce svého života již nepromluvili a před každým mráčkem se s horlivými modlitbami zabarikádovali doma. Je to příležitost zastavit se a přemýšlet o svém životě v souvislosti s jeho konečností. Je to příležitost uctít svůj rod a to, že na světě jsme jen díky našim předkům. Oni by bez nás žili, my bez nich ne. Je to příležitost jim poděkovat a zavzpomínat na ně. A pokud je ještě něco, co jsme jim neodpustili, je tento čas také příležitostí k odpuštění a smíření. Je vhodné navštívit jejich hrob, poklidit ho, položit na něj čerstvé květiny, jejichž vůně je cítit až do nebes. Duše zemřelých potom vědí, že na ně pozůstalí myslí, cítí-li čerstvé květiny.

Nezapomeňte zapálit svíci. Za každou dušičku se zapaluje jedna svíce, aby každého zesnulého doprovázelo její světlo. Dušičky mohou být také příležitostí promluvit se svými blízkými o svých i o jejich přáních týkajících se odchodu ze světa a posledního rozloučení. Smutný podzimní čas mám rád a jeden plamínek svíčky pro všechny mé blízké duše stačí na to, abych si uvědomila, že mi tu chybí. Je naprosto jedno, kde ten plamínek plápolá, když hřeje v srdci……

Dušičkové mrholení

Mlha plná lampiček,
věnců, kytic i kytiček,
tlumené hlasy, svíček svit.

Po roce jsem tady znova,
nálada je dušičková,
nepřestává mrholit.

Stojím s věncem u hřbitova,
nenacházím vhodná slova,
rodiče jdu navštívit.

 

Zdroj: Der Böhmerwald erzählt (1983), s. 60-61 Josef Messner, autor překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích, Autor básně Marie Bartošová, Tradice lidu

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

 

Komentáře

komentářů