STARÁ ŠUMAVA: Harfeníci

Pospěšte sem, pacholátka s děvčaty,
stařec bude vám při harfě zpívati.
Do minulých časů hledí jeho duch –
popřejte mu pozorlivý všickni sluch…

Harfa patří k nejstarším nástrojům na světě. Od chvíle, kdy člověk brnknul na tětivu luku, aby doprovodil svou píseň, od toho času provází harfa člověka a jeho píseň na cestách, sdílí s ním radosti i strasti. Lidová harfa je v Čechách téměř neznáma, ale už na západ od nás je velkým pojmem. Tento druh se hojně vyrábí a používá právě pod názvem česká háčková harfa.

Ke konci 19. století existovala celá řada harfenických band, z nichž největší čítala až 60 hudebníků. Putovali a hráli po celé Evropě a dostávali se až do Číny a Japonska. Bohužel harfeníci neměli dobrou pověst. Často vedli potulný či žebravý život, který se neslučoval s tehdejší upjatou morálkou a to vedlo k jejich likvidaci. Snaha o vyčištění českých zemí od band toulavých co na harfy hudlají a po vesnicích žebrají vedla tak daleko, že byl tento nástroj dokonale vymazán z paměti Čechů a dnes už jen málokdo tuší, že i v českých krajích patřila harfa mezi tradiční lidové nástroje. Jen ti nejstarší mezi námi se ještě dokáží rozpomenout na ty zpěvácké skupiny, které na své cestě do německých zemí na jaře míjely i naše šumavské kouty.

Už před prvou světovou válkou se projevoval ústup těchto harfenistů a zpěváků, jejichž vymírání započalo. Politické události před tou druhou ze světových válek a vyhnání šumavských Němců v letech po ní smazaly i poslední stopy po těchto zpěváckých rodinách. Větší část území zaujímala v šumavském regionu oblast německá. Německá šumavská lidová hudba a píseň se podobá hudbě středního Bavorska, je v ní ovšem také patrný vliv Rakouska, zejména regionů Horní Rakousy, Tyrolska či Korutan. Charakteristická je pro ni melodika založená na akordických stupních, dosahující často falzetového rejstříku.

V písních převažuje milostná tématika či opěvování různých zemědělských prací. Po desetiletí náležejí šumavští harfenisté, muzikantské rodiny onoho i našeho lesního pohoří, už jen minulosti. Jen ti nejstarší mezi námi se ještě dokáží rozpomenout na ty zpěvácké skupiny, které na své cestě do německých zemí na jaře míjely i naše kouty. Už před prvou světovou válkou se projevoval ústup těchto harfenistů a zpěváků, jejichž vymírání započalo.

Na přelomu devatenáctého a dvacátého století přinášely hru na harfu i bohatý poklad písní ze Šumavy do světa dvě rodiny, které byly známy, ctěny a vysoce uznávány. Byly to šumavské rodiny Josefa Pribila z Knížecích Plání (Fürstenhut) a Jakoba Elendera z Horské Kvildy (Innergefild). Když se dcera Jakoba Elendera provdala za Josefa Pribila, rodiny se staly příbuznými navzájem. Když na šumavských horách ležel ještě sníh, odcházela rodina Pribilova ze své vsi Knížecí Pláně na každoroční vandr, otec a matka Pribilovi se svou dcerkou a dvěma chlapci. Měli vždycky stejnou cestu, která vedla přes Bavorský les, Franky a Porýní často až do belgického Ostende. V rancích si nesli harfu, housle, cimbál a kytaru a v srdcích bohatou a nevyčerpatelnou pokladnici šumavských písní, melancholické nápěvy, z nichž zazníval stesk po domově. Uměli se ovšem přizpůsobit vkusu svého publika, a tak mezi tím vším nemohlo nedojít na polku, šotyš a dnes zapomenutý “harfenlandler”, sousedská s doprovodem harfy. Po dvacet let se šumařská rodina Pribilova vydávala každoročně na pouť do světa. Doma navštěvovaly děti v zimě vesnickou školu, v létě se však na šumařských putování učili rodiče s dětmi čtení a psaní společně a svým dětem předávali i to všechno, s čím se ve světě seznámili.

Nejvýznamnějším snad šumavským potulným zpěvákem a šumařem byl Jakob Elender z Horské Kvildy (Innergefild). Byl to bohatý, talentem obdařený muzikantský a zpěvácký život, byť i s koncem plným tragiky! Nedá se už nic zjistit o jeho dětství a mládí na Horské Kvildě. Až do dvacátých let byl však Jakob Elender znám na jižní straně Šumavy coby starý potulný šumař, který si sám vyráběl i nástroje, na které hrál, a také v tom byl nepochybným mistrem. Se svou ženou a dvěma svými dcerami konal každoročně stejnou cestu přes Železnou Rudu (Eisenstein), Zwiesel dál na Cham a do Horní Falce, Saska a ze saské metropole Drážďany (Dresden) až do říšského hlavního města Berlína.

Strmá byla i jejich cesta vzhůru od bezejmenných pouličních šumařů ke skupině známé pod jménem Böhmerwald-Sängergruppe, která svá koncertní vystoupení veřejně ohlašoval a vybírala na nich vstupné. Elenderův stále známější talent, projevující se zejména jeho dovedností ve hře na harfu, vynucoval si bedlivou pozornost posluchačů, sledujících i pěstěné hlasy jeho rodinných příslušníků do ní vpadající. Také poté, když se jeho dcera provdala za Josefa Pribila, provozovali dál svá vystoupení takto ve třech. Osud však Elendera těžce zasáhl, když kolem přelomu století zemřela matka jeho dcer na plicní chorobu.

Pětadvacetiletá dcera Anna se rovněž provdala za jednoho vídeňského hudebníka a Jakob Elender tu náhlestanul docela sám. Vrátil se na Šumavu do své chalupy. Zkoušel štěstí s výrobou hudebních nástrojů, ale jako náplň života ho to uspokojit nepostačovalo. Když se to kolem chalupy v lesích začalo zelenat a i Elenderova třešeň u stavení vyrazila bílými květy, musel zase někam přes hory. Vzal ruksak s harfou zase na záda, daleko však nedošel. Nohy už nechtěly poslouchat. Přes Bavorský les se dostal do dolnobavorské Gäu, “obilná sýpka” Bavorska kolem toku Dunaje a potloukal se tu po léta od místa k místu. I během první světové války tu hrál a zpíval. Vždycky jen sám, chvějícím se hlasem a za trpkou almužnu.

Po první světové válce i tady ovšem nastaly zlé časy. Šumava přestala navíc patřit k Rakousku a pro Jakoba Elendera připadla cizímu státu, se kterým nechtěl mít nic společného. Domov jako by pro něho přestal existovat. Táhl jako sedmdesátiletý stařec z Pasova do Chamu, zpíval své teskné písně při harfě, která už měla pouhé tři struny. Tak ho znali ještě ve dvacátých letech v Bavorském lese; jako starého potulného šumaře ctihodné tváře s vlajícím plnovousem, ruksak s harfou na zádech, s prsty na rukou sále méně ohebnými a odpírajícími poslušnost. Často měl oči plné hořkých slzí. On, kdysi slavný umělec, ve hře na harfu ze šumařů ten nejlepší, člověk vždy ochotný pomoci, kde jen mohl, platící pivo vandrovním tovaryšům, se kterými se potkával na cestách. Jakob Elender jednoho dne zmizel bez jakékoli stopy. Chtěl asi dojít do své šumavské vsi, aby mohl přece jen skonat tam doma.

Tak skončil život dvou rodin šumavských harfenistů, nakolik se dá co o něm vůbec zjistit.

Zdroj: Tief im Böhmerwald”: Innergefild – Inergefilder Gemeindechronik (2004), s. 100-102 Jakob Elender a dvě rodiny harfenistů ze Šumavy, autor překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora