STARÁ ŠUMAVA: Svatojánské ohně
Šumavský letní slunovrat
Vzpomínáš na to léto, na čas slunovratu
tam v našich rodných horách, v zemi milované?
Svatojánské ohně, v černi tmy a v zlatu
bez konce, v písni, jež znít mi nepřestane?
Blaženě hleděli jsme do plamenů,
řad pochodní plát sotva zapomenu.
Radost v srdcích dál šířila svůj jas:
tak nenávratně krásný byl ten čas!
K této oslavě slunce příznačně patří také oslavy ohňů: oheň, jak známo, pálí a zahání vše nečisté. Mělo se za to, že pokud se díváte dostatečně dlouho do ohně (resp. tak dlouho, jak to vydržíte), nebude vás po celý následující rok bolet hlava ani oči.
Přes oheň se také více či méně úspěšně skákalo: úspěšný skokan prý měl nejen zaručeno stálé zdraví, ale podle výšky jeho skoku se prý také poznalo, jak vysoký bude tento rok len na jeho polích. Oheň také plašil draky, kteří „k chlípnosti pro slunečnou horkosť vzbuzeni jsouce a v povětří létajíce, do studnic semeno a jed pouštěli, odkudž voda nákazu brala…“
Po celý rok ležel horský vrchol Třístoličníku pohroužen v mlčení a tři mohutné žulové skalní útvary, strmící z něho vzhůru, hleděly jako zkamenělý sen do nezměrné sklíčenosti, která, kam jen oko dosáhlo, ležela na celé okolní krajině jako obrovitá pěst. Je to mohutný skalní blok, k němuž vedou nahoru hrubě přitesané kamenné schody. Nahoře se temeno skály dělí na tři části, v každé z nich je pak vyhloubeno široké sedadlo jako stolice trůnu. Při těch třech stolicích probíhá i trojí hranice, a to mezi Čechami, Bavorskem a Rakouskem.
Místní obyvatelé si o Třístoličníku vyprávějí, že před dávnými a dávnými lety tu kolem zuřila předlouhá válka a když konečně přešla, sešli se tu společně panovníci Čech, Bavor i Rakous a sjednali mír. Každým rokem sem od těch dob tu noc po letním slunovratu přicházeli vždy poznovu, aby se radili o štěstí svých poddaných. A všichni lidé byli v ten čas veselí a směli jíst a pít a kouřit, co jen hrdlo ráčí a sedláci oné noci po letním slunovratu tančí tu na vrcholu Třístoličníku až podnes a připomínají si tak dobré staré časy.
Už týden před každoroční oslavou se ujaly přičinlivé paže nezbytných příprav a když nadešel den slavnosti, proplétalo se vycházející slunko rovnou celým městečkem prkenných bud, které tu kol dokola vyrostly. Šenky a boudy, oděné čerstvou voňavou chvojí, vinuly se ke stěnám žulových skalních bloků. Taneční parkety a tribuny pro hudebníky, střelnice a kolotoče se odrážely od temně zelené kulisy, kterou tu les vztyčil na travnatém palouku horského temene.
Pestrobarevné praporce se třepotaly v jitřním jasu a vlajkosláva se zdravila s ocelově modrým jasem požehnaného letního dne, který plnou náručí rozhazoval z nadbytku svých krás nad tímto koutem Šumavy, ještě včera ponořeným v nehnuté mlčení.Stát tam nahoře na malé plošince a nořit se pohledem do vždy téže, jemu však vždy nově se otevírající krásy, zrozené pradávnými živly v tomto zemském koutu jakoby snad od samotného vzniku našeho světa, to bylo ustavičnou žízní jeho duše, tužbou všech jeho tužeb.
Zdroj: Böhmerwäldler Jahrbuch 1990, s. 39 Walter Rudolf Biebl P. Praxl, Der Dreiländerberg, s. 175-176 Fritz Mauthner, autor překladů a českých textů: Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora