STARÁ ŠUMAVA: Májka

STARÁ ŠUMAVA: Májka

 

Stavění májek je jarní slavnost, která je rozšířena po celé Evropě. Je pozůstatkem staré pohanské slavnosti, kdy strom pokácený v lese a umístěný uprostřed vesnice představoval strážného ducha, který chránil nejen obyvatele vesnice, ale i jejich obydlí, pole i sady.

Je známo, že právě Šumavě po celá staletí pěstovali své domovské zvyky a obyčeje a zachovávali je při životě. Převzaty z dávných předkřesťanských dob a propojeny s křesťanskou tradicí, stále pak prožívány novými generacemi, proměnily se v koloběhu roku každý z nich pro sebe ve sváteční slavnost zvláštního druhu.

Prvního května nebo i v celém jeho průběhu bylo, a v některých oblastech republiky stále je, zvykem vyrábět jakési stromové modly, bohatě zdobené, s věncem na špici. Vztyčení a ozdobení májky byla po dlouhá léta oslava lásky, plodnosti, mládí a také jakousi společenskou tradicí, na které se často podílela i vrchnost.

Zvyk stavět máje pravděpodobně pochází ještě od starých pohanů – například od Slovanů, kteří v tento čas uctívali moc bohyně Lady, představitelky plodnosti, jara, manželství a nového života. Májka, symbolizující strom života, je zdobena třemi věnci. Ty značí plodnost, plodnost pod zemí, na zemi a nad zemí.

O staroslovanských rituálech se dochovalo nemnoho informací, protože dějiny píšou vítězové, ale přeci jen se sem tam nějaká zkazka objeví. Například legenda o benediktinském klášteře na Lysé hoře uvádí: klášter byl vybudován v 16. století; předtím tam však až do 12. století fungovalo posvátné místo pro modly tří božstev – Lady, Body a Lel’y, kterým prý prvního května jejich následovníci přinášeli dary. Legenda byla potvrzena archeology, kteří na hoře nalezli kultovní místo datované až do 9. století.

Takto obyčej popsal roku 1579 Jan Mirotický:
„Téhož času mládenci do vsi celé stromoví smrkové neb sosnové vnášejí, kteréž z důlu oklestíce, vrchní ratolesti zrcadly, sklenicemi, věnci a plíšky zlata věncového blyštícími se ozdobí a strom ten do země vetknouce, přes celé léto tak státi nechávají.“

Pod májí se většinou scházela celá vesnice, hrála muzika, tančilo se a po převedení obyvatel na křesťanství se představovaly lidové hry s tématikou výjevů z Bible. Mladíci také soutěžili ve šplhu na máj a získávali trofeje navázané na věnci na špici. Máj většinou stála na návsi až do svatodušního pondělí, někdy až do léta.

Kromě velké máje na návsi se stavělo množství malých „májíčků“ před okny a na střechách jednotlivých domů většinou na znamení počestnosti dívek, které je obývaly. Stavěli je bratři, kamarádi nebo nápadníci dívek. Špatně na tom byla dívka, které se místo máje objevil před domem slaměný věchet naražený na dřevěnou tyč, protože to bylo znamení, že už není panna.

Leckterý mládenec třeba stavěl máj své dívce pod okny tajně v noci, aby ho nepřistihl otec dívky, který už například vybral své dceři jiného ženicha. Však se také na Klatovsku zpívávalo: „Na rozloučení, mý potěšení! Postavím pod okny máj: aby věděli falešní lidi, že jsem já chodíval k vám.“

V některých oblastech přisuzovali májím moc ochránit vesnici před přírodními živly. Například na Písecku přikazovali hospodáři chase, aby před každou bouřkou stavěla máje, což prý byla zaručená ochrana před krupobitím.

Začátkem 18. století bylo stavění májí tak oblíbené, že vrchnost musela jejich stavění zakázat, aby jí nevznikala v lesích kvůli kácení škoda, pod pokutou nebo zmučením. V roce 1637 označila církev májku za nestydatou věc a pokusila se ji zakázat. Nesetkala se však s úspěchem, pro lid byla májka silně zakořeněnou tradicí. Díky májce je květen označován za měsíc lásky po celém světě, ne nadarmo se jím Karel Hynek Mácha inspiroval.

Zdroj: Wookie Morrowindová, Antonie Hartberg z publikované sbírky Lieb und Leid v Drážďanech roku 1904

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

Komentáře

komentářů