STARÁ ŠUMAVA: Ponocný

Bdí už jen jeden muž a pes,
nevadí jim, že zebe.
Klid a mír našich srdcí střez,
když sněží ticho z nebe!

Každá vesnička i město mělo svého ponocného. V dnešních dobách je to již zapomenutá profese, ale zcela jistě se vám vybaví postava muže znázorněného malířem Josefem Ladou, který ve svých kresbách byl oděn do silného teplého kabátu a v ruce měl hlásnou troubu.

V městečku Frymburku konal svůj úřad po léta stále stejný ponocný. Pro jeho stáří se množily rostoucí měrou stížnosti z řad obyvatelstva, že totiž noční strážce těžce zanedbává své povinnosti a zvláště s troubením že je to čím dál horší. Předvolali si ho tedy na městskou radu, kde se bránil kritice slovy: “Jakpak taky můžu pořádně fouknout, když už nemám v hubě žádnej zub, podívejte, nejde to, pfí ha!” Radili se tak i onak, nakonec došli k závěru, že starý Pankraz Pokorny – tak znělo jeho jméno – má si na obecní útraty v Budějovicích dát vyhotovit falešný chrup. Tak se i následně stalo, jenže stížnosti neustávaly, s nočním vytrubováním se to mělo stejně. Při novém předvolání se ta stará vojna hájila plačky: “Pěkně prosím, za zlý mně to nemějte, ale pan doktor v Budějovicích mi nakázal, že zuby na noc mají přijít dycinky pěkně do sklenice vody…”

Po odtroubení každé hodiny pěl ponocný chvalozpěv, kterým oznámil přesný čas. Nebyl v každé obci úplně stejný, ale často velmi podobný: „Chval každý duch Hospodina i Ježíše, jeho syna: odbila desátá hodina. Opatrujte světlo, oheň, ať není žádnému škoden: odpočiňte s pánem Bohem.“ K ránu pak zpíval: „Chval každý duch Hospodina i Ježíše, jeho syna: odbila čtvrtá hodina. Vstávej, vstávej, duše věrná, a poklekni na kolena, vzývej Boha Hospodina!“

Ve sv. Floriána se také všichni modlili, aby se šumavským osadám a městečkům vyhnuly požáry, povodně a válečné pohromy. Na něj se každou noc při své obchůzce městem obracel ponocný voláním: „Svatý Floriáne, toť té osady patrone, chraň nás od věčného ohně“.

Pravidelné troubení probíhalo každou hodinu, přičemž délka služby ponocného a tedy i počet odtroubených hodin se v jednotlivých obcích lišil. V některých městech se troubívala každá hodina i přes den, na venkově bylo možné slyšet zvuk trouby přes léto nejčastěji od 10 večer, přes zimu od 7 hodin. Poslední hlas trouby zněl ve 4 nebo v 5 hodin ráno.

Volba stálého ponocného probíhala zpravidla formou licitace. O namáhavou noční službu ale nebývalo mnoho zájemců. Mezi uchazeči bychom často našli lidi z chudších vrstev, přičemž přednost měli vysloužilí vojáci, kteří dokázali zacházet se zbraní. Ponocný býval na obchůzce ozbrojen, nejčastěji píkou, holí nebo halapartnou, někdy navíc šavlí či obuškem. Nejrozšířenější bývala halapartna, která jako kombinace kopí, sekery a háku umožňovala proti případnému nepříteli hned několik obranných i útočných akcí. Navíc dobře posloužila v případě požáru při strhávání hořící krytiny.

Ponocného někdy doprovázel pes, který mu byl věrným pomocníkem a společníkem při osamělé i nebezpečné noční službě. Hlásný se také chránil různými magickými praktikami, často měl halapartnu i troubu posvěcenou, nosíval u sebe tříkrálovou křídu a různé devocionálie, které mu měly zajistit bezpečí a ochranu.

Služba byla velice náročná. Vesnici musel obcházet za každého počasí, za deště, za mrazu i při chumelenici. To se samozřejmě podepisovalo na zdraví. Nejdůležitější výbavou byl tedy kvalitní oděv, hlavně nepromokavý teplý kabát, v zimě pak kožich a čepice nebo klobouk. Kolem těla míval ponocný přivázaný volský roh, na který vytruboval při oznamování hodin, nebo když zjistil nějaké nebezpečí. Někde nosíval ponocný místo trouby klepač nebo píšťalku. K určení času mu sloužily nejprve přesýpací a později těžké kapesní hodiny. Jelikož se pohyboval v noci pouze při svitu měsíce, nosíval sebou také lucernu, aby si v případě potřeby mohl posvítit.

Zdroj: Živá historie 6/2014, Fritz Graas Dort tief im Böhmerwald, překlad Jan Mareš – Jihočeská vědecká knihovna, Ponocný – tvorba Jiřího Žáčka

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora