ŽIVOT PÍŠE PŘÍBĚHY: Všechny moje lásky a co z nich zbylo. Napsala Zuzka Šavrdová,senzační seniorka
Narodila jsem se ve znamení Raka, v měsíci červenci r.1953.
Podle astrologie mám v Raku Slunce, Mars a Uran. Z toho pro mne vyplývá zejména velká potřeba rodinného zázemí, potřeba pečovat o svou rodinu a mít ji stále na blízku, potřeba citů, emocí, spravedlnosti. Mám velkou intuici a často tuším co se stane, ne vždy se však podle toho chovám. Zejména v lásce. Vztahy prožívám díky tomuto svému nastavení, velmi intenzivně a je pro mě důležité, aby byly férové. Beru velký ohled na všechny kolem, ale boží zákon spravedlnosti má u mě prioritu
Do první třídy základní školy jsem bydlela v Jindřichově Hradci, do svých 17ti let pak ve Vimperku, od 18ti let v Teplicích nebo jejich okolí. Výjimkou byly jen dva roky prožité v Klobukách u Slaného. Mým současným útočištěm jsou Novosedlice.
První vráska, ta přišla hned po maturitě, když jsem neměla v ruce nic jiného než maturitní vysvědčení pro obor dětská sestra. Od svých tanečních jsem nelenila a protančila všechny volné chvíle. Milovala jsem to. Mládí a naivita, platonické lásky, jen letmé polibky, dotyky vlasů a opatrné držení v pase. Láska k prvnímu mládenci byla od něj neopětovaná, zato mě zasáhla víc, než jsem chtěla. Jak předpověděly hvězdy, neuměla jsem opustit zbytečný cit. Stejně jako Taťána z Oněgina – moje oblíbenkyně a tak trochu předurčené moje „alter ego.“ Dodnes s ní souzním. Puškin se přesně trefil do ženského srdce, když napsal jejím jménem: „Píšu vám – co víc? Píšu já vám. Co na tom slova pozmění? Vím, sama si tím přivolávám trest….vaše opovržení…“ Příznačně a krásně řečeno. Ano, ano, bez mučení přiznávám i já své romantické představy ve věcech lásky. Byla jsem zkrátka vzdělavatelná ve škole, ale v oblasti milostných citů ne.
Mládí bylo u mě vždy spojeno s přírodou a partou dalších mladých lidí. Samotář rozhodně nejsem, ale do své seberealizace si nerada nechávám zasahovat, i když ne pokaždé všechno vyjde podle plánu. Vždycky jsem chtěla dvě děti, měla jsem je. I proto padla moje volba povolání na dětský obor. Paradoxně jsem v něm pak nikdy nepracovala – nestěžuji si, život byl i tak pestrý.
Druhá vráska, to byla starost o rodinu a jak ji uživit – nejistota ve všem, na co jsem sáhla. Změnila jsem bydlení, mateřskou dovolenou vyměnila za práci na „porodně“ prasnic a někde mezi tím vším blázincem a ukrutnou dřinou jsem obstarávala své dvě děti , četla jim Neználka a pouštěla desky se Spejblem a Hurvínkem. „Voněla“ jsem po „prasátkách,“ narostly mi mozoly, ruce zničené od lopaty jsem si obvazovala, aby nekrvácely. Přestala jsem se bát těch stokilových zvířat, nebyl pro mě problém zalehnout kance a jeho 300 kg, když bylo třeba ošetřit mu rány na noze. Zjistila jsem, že prase je nesmírně inteligentní zvíře, dokáže se naučit spoustě kousků, bezpečně pozná povahu člověka a vnímá, jak se k němu člověk chová.
Díky tvrdé práci jsme se s manželem postupně vzmáhali a měli se celkem dobře. Až tak, že dosud odtažitá paní tchýně, začala jezdit na častější návštěvy za synem. Jak bývá na vesnici zvykem, dostávala vždy při odchodu velkou výslužku, s taškami se sotva vlekla. S ní naopak pravidelně přijížděla láhev whisky a často již od půl osmé ráno všichni, včetně mého muže, mudrovali společně v kuchyni. Svému Fandovi připomínala, kde už mohl dávno být, kdyby nežil na vesnici. „Tys mohl dělat ředitele Sometu,“ předhazovala mu hvězdnou kariéru v jednom z tehdy prestižních místních podniků, na niž Fanda sice nikdy neměl, ale kterou podle jejího mínění zahodil, když si mě vzal.
Do chléva se chodilo 2 km pěšky, vstávala jsem denně ve tři ráno, abych byla včas na čtvrtou v práci, kde na mě čekalo šedesát pět velkých zvířat a tři sta malých selat. Hladoví byli všichni, milovala jsem je. Horší bylo, že domů jsem se vracela k rozpitému manželovi a jeho matce, která mi vyčítala, že nemám ve skříni prádlo složené do komínku. Jak tohle mohlo dopadnout? Jistě – rozvodem.
Když se zvednou mužské korouhve člověkem, který nemá na to, aby je nesl, bývá dost zle, u mě ovšem pokaždé dvakrát tolik. Následovala třetí vráska a hned pár dalších. V šestatřiceti letech, rozvedená s rodinou na krku, peněžní vyrovnání s manželem v nedohlednu, no, zkrátka nic moc.
Azyl mi nakonec poskytla moje matka. Našla jsem si práci, kterou jsem měla ráda a navíc, s kolegyněmi se vycházelo skvěle. Pracovala jsem v sociálních službách pro seniory jako sestra směnařka. Gerontologie – to bylo pro mě poslání. Mohla jsem tak vzdát dík i trochu splatit dluh své babičce, která se o mě v dětství starala. Nepoznala jsem hodnějšího a laskavějšího člověka.
Naučila mě své trpělivosti a skromnosti. Jen se nikdy, chudinka, neuměla bránit, občas se ozvala slabým hláskem, ale koho to zajímalo. Často jsem na ni v té době vzpomínala. Žila jsem znovu naplno a chtěla si splnit sen. Pořád jsem se rvala za svou utkvělou touhu po krásné rodině a fungujících rodinných poutech. Tohle přání mám ostatně na paměti stále a nikdy jsem nepřestala i ve svých vnoučatech upevňovat úctu k rodičům i k „rodné hroudě,“ touhu učit se novým věcem, mít sebevědomí a nestát v koutě. Mít rád své „doma.“
Moje síla i asertivita v tomto směru působí, ale je usměrňována tlakem „reiki,“ kterou jsem se naučila používat. Říkám jí hodná energie a věřím na ni. Jsem patriotem dobra a také básní, které za nás mluví – dávají jména citům, které nosíme všichni v sobě a často je neumíme vyjádřit. Např., J. Seifert napsal mně hodně blízkou „Píseň o rodné zemi,“ o tom, že je „krásná jako kvítka na modranském džbánku, těžká, těžká jako vlastní vina, není z těch na něž se zapomíná. Naposledy podle tvého spánku padne její hořká hlína.“ Čím jsem starší, tím hlubší pravdu v těchto slovech objevuji.
Ovšem tehdy, před lety, po všech propadech a neúspěších, přišla ke mně znovu láska, láska jako trám, jako z nebe blesk, věděla jsem na sto procent, že teď je to ten pravý zázrak a dopadl zrovna na mě…, no nazdar! Znovu jsem prožívala vzplanutí, přesně jak v oné Seifertově básni, kde se píše „Láska jsou zvony, tma a salvy děl a všechny hvězdy, co jich vůbec je na naší obloze, když noc je hluboká“ – a také jsem skálopevně věřila, že to tak bude už napořád. Tolik pohádka, a jak to bylo doopravdy? Po letech „galejnického“ života jsem svého druhého muže opustila, zase jsem se svobodně nadechla a bylo mi fajn. Ale než jsem se k tomu odhodlala, uběhlo ještě dlouhých osmnáct let společného života i práce.
Jako všichni po sametové revoluci jsme měli nasazeny růžové brýle na nose. Vrhli jsme se po hlavě do podnikání. Naprosto nová záležitost, ve které jsme, jak se říká, „lítali jak v jeteli.“ Já probděla noci, nervy „v kbelíku,“ on čím dál víc vyspával, aby nabral sílu, protože na něm prý visí naše existence?! Postupně se přidaly nevěry. Bohužel mi došlo dost pozdě, že opakovaná nevěra se bude stále jen – opakovat. Po deseti společných letech mi bylo vysvětleno, že nejsem schopná pochopit, jak je důležité vycítit chuť na sex, jak se třpytí okamžik v očích, když oba vědí, že teď a tady se neprodleně chtějí, muž ženu, žena muže, že když jde žena na schůzku a již otevřením dveří dává najevo svou náklonnost, muž zasažený feromony je ztracený a nic neexistuje v širém světě, co by to změnilo.
Závislost na těle, na kůži toho druhého, na vzrušení, je prý prostě droga. A je to normální. Není normální, když to jeden z manželů odmítne uznat. Taková je prý běžná praxe, neexistují žádná tabu. A tak jsme se rozloučili. Můj „bývalý“ má dál své „vyžití“ a své ctitelky a já konečně svůj klid. Ve svých 64 letech prožívám úžasné svobodné období důchodce s málo penězi, ale bohatým duchovním životem. Vychutnávám si každý okamžik všedního dne. Není nad pohled mého moudrého zlatého retrívra. Pes si našel na zahradě novou přítelkyni, macatou šedou ropuchu. Jmenuje se Madlen a chodí mu do chodby na granule. Život je zkrátka „krásnej“ a funguje!!!
Vždyť už na jeho začátku působením obrovského tlaku vesmírných sil došlo ke vzniku prvotní molekuly vody, od které se dál vše odvíjí. Pak potravinové řetězce dovolily jednotlivým druhům fauny a flóry přežívat a vyvíjet se, dokonalejší organizmy se živily tím, co poskytovala příroda a ta dávala ze sebe, jako každá správná matka, všechno. A když se něčeho nedostávalo, vždycky napomohla vývoji potřebného. I katastrofy přicházely ve správný čas, aby usměrnily další vývoj. Je přece naprosto geniální, že vydechujeme kysličník uhličitý, stromy jej vdechují a nám za něj vracejí životodárný kyslík. Když přežijí stromy a zelené rostliny, budeme žít i my.
Takovému papouškovi trvalo milióny let než se z jeho malého zobáčku vyvinul velký, u kořene silný zoban, kterým rozlouskne ochranný obal plodu. I plody je ovšem třeba ochraňovat – jsou zárodkem života. A život – ten nedá nikomu nic zadarmo. Musíme se pořád snažit, bojovat – tak je to správně.
A proč mě zaujal právě papoušek? Je to „sympaťák,“ kterého bych si docela ráda pořídila a naučila ho mluvit. Dožívá se prý až osmdesáti let. Zřejmě mě přežije a bude předmětem dědického řízení. S kapkou pikantního černého humoru o něm proto vážně přemýšlím.
Odpusť, milý čtenáři, v názorech jsem někdy trochu „drsňák.“ A možná jsem se místy v tom svém svěřování „odkopala“ až moc. Tak tedy na závěr s Puškinem a mojí milovanou Taťánou, říkám už jen v lehké nadsázce:
„Končím! Jak strach z té hanby snést…
Jak jsem to mohla napsat….já…vám…
Mám záštitu však: vaši čest,
A té se bez váhání vzdávám….:-)
Zuzka ŠAVRDOVÁ – Společenský klub Zvonkohra a spol., senzační senioři, Teplice
Koláž: (red) – Za krásnější Vimperk