STARÁ ŠUMAVA: Bílá sobota

Svou vinou jako štváni
přijdou k skále s hrobem později:
hle, rostou na ní
z trnů květy. V tiché naději

mezi květy v temném peří
divuplně zpívá
drozd. A ač se šeří,
zpěv se rozednívá.

Před tou krásou krás
smrti snad už není.
Nad zemský prostor a čas
zaplavil je čirý jas,
šli dál jako v snění.

Svět mlčí, vše je prázdné, čas jako by se zastavil. Křesťané po celý den dlí u hrobu Páně, rozjímají o jeho utrpení …Velikonoční noc zvěstuje smrt a vzkříšení v jediném celku. Vyjadřuje velikonoční vítězství nad smrtí a přechod z područí utrpení a smrti do života svobody a plnosti.

Nejdůležitější den z celého roku je právě Bílá sobota – den, na jehož sklonku Ježíš vstal z mrtvých. Bílá sobota, druhý den velikonočního tridua. Dle dávného zvyku, pocházejícího z židovského počítání času, začíná nový den již po západu slunce. Oslava vzkříšení tak začíná již v sobotní podvečer. Noc ze soboty na neděli, kdy Ježíš procitl, je nazývaná Velká a odtud pochází název Velikonoce.

Název Bílá je odvozen od bílého obřadního roucha, který v tento den nosili nově pokřtění. Na rozdíl od Velkého pátku je sobota dnem radosti a nové naděje. V kostelech se ozývá zvuk varhan a znovu se také rozeznívají kostelní zvony. Dalším symbolem tohoto dne je oheň. Obřad svěcení ohně je již 12 století starý. Před vigilií, tedy noční bohoslužbou, se posvětil oheň rozdělaný venku před vchodem do kostela. Říká se mu též Jidášův oheň. Od něj se zapalovala obřadní svíce “paškál”, velká velikonoční svíce, do níž postupně zapichuje čtyři kadidlová zrna. Svíce symbolizuje Krista a bude křesťany doprovázet od narození – křtu, až po smrt – pohřeb.

Kněz rovněž posvětí vodu, jež bude použita při křtech a nalita do kropenek, do té chvíle suchých. Od paškálu si pak svíčky zapalovali i věřící. Mnozí si však domů nosili přímo žhavé uhlíky z obřadního ohně, aby s nimi zažehli nový plamen v kamnech. Všechna ohniště doma musela být předen uhašena. Tomuto ohni se připisovala očistná a ochranná moc.

Stejnou účinnost měly i uhlíky a popel z posvěceného ohně. Uhlíky se dávaly za trámy, aby chránily stavení před požárem. Popelem se sypaly louky a pole, aby dobře rodily. Obřad svěcení ohně zahajoval slavnost Vzkříšení, při které vesnicemi procházelo procesí, s tímto zvykem se můžeme místně setkat dodnes. Ráno před východem slunce bylo nutné důkladně vymést smetí ze stavení, nejlépe novým koštětem. Věřilo se, že takové opatření zabrání tomu, aby se v domě držel hmyz. Z ohořelých dřívek zbylých po Jidášových ohních se vytvářely křížky, které se nosily do polí, aby ta byla úrodná.

S Bílou sobotou se pojí zvyk zvaný “chodníčky lásky” nebo “chodníčky zamilovaných”. Mladí zamilovaní chlapci malovali či vysypávali pískem chodníček, který vedl k domu jejich milé. Starým zvykem je i třesení ovocnými stromy, aby se probudily a dobře rodily. Někde se tyto stromy postřikovaly vodou nebo dokonce potíraly těstem zadělaným na mazance. Každý věřící měl mít na Vzkříšení podle tradice na sobě oblečeného něco nového, děti alespoň boty.

Na Bílou sobotu je nejvyšší čas vypravit se pro vrbové proutí a také se ve velkém pečou beránci a mazance. Mazanec je u nás nejstarším velikonočním pečivem a byl původně bez cukru. Do 18. století se připravoval z mouky, másla, vajec a sýra nebo tvarohu a plnil se masem. Dříve záleželo na majetkových poměrech v rodině, jestli budou mít v domácnosti jeden velký mazanec, ze kterého dostal každý svůj díl, a nebo jestli se v případě majetnějších rodin dostane malý bochánek mazance na každého člena.

K obědu se mnohde podává též polévka z čerstvých jarních bylinek. Mezitím se vaří a zdobí vajíčka. Vigilie ukončuje dlouhý půst a lidé se mohou pustit do oblíbených pochoutek. Beránek se rozkrajuje po příchodu ze mše oslavující Ježíšovo vzkříšení. Beránek, který býval nejprve skutečný, později jej nahradil beránek pečený z těsta. Skrojek z beránka se uschoval, neboť se věřilo, že otevírá zemské poklady.

Symbol beránka byl velmi rozšířený. Podle židovské tradice ovce symbolizovaly Izraelitu jako člena “Božího stáda”, židovský Bůh je označován za pastýře, který bere své ovce do náručí. Beránek býval také obětován na památku vyvedení lidu izraelského z egyptského otroctví. Na stole nesmí chybět tradiční velikonoční nádivka, nazývaná také velikonoční buchta, snítek a sekaná. Pekla se podle krajových zvyklostí, většinou v ní však nechybělo telecí a uzené maso, samozřejmě vejce a spousta čerstvých bylinek, nejčastěji nasekané mladé kopřivy.

Dnes používáme hlavně housky máčené v mléce, dříve byla často základem slaná krupicová kaše. Tradičním pečivem jsou podplamenice. Jedná se o placky ze žitné mouky, jež se před pečením sypou solí a kmínem. Děti jistě milovaly hnětýnky, což bylo sladké vykrajované pečivo. Nechceme-li, aby nás převálcovaly zvyky nové, musíme dobře znát ty, které byly nade vše drahém generacím našich předků. Trochu jim to dlužíme.

Zdroj: Der Bayerwald-Bote, 10.4.1998, velikonoční příloha, s. 1 Bertolt Brecht přeložil Jan Mareš – Jihočeská vědecká knihovna