STARÁ ŠUMAVA: Dráteníci a příběhy drátu

STARÁ ŠUMAVA: Dráteníci a příběhy drátu

 

„Hrnce drátovat“ zvučným hlasem nabízel své služby dráteník, když procházel osadou, každých sto metrů. Na zádech krosnu z níž trčely dráty, plechy, kladívka, kleštičky a další vercajk, který zaručil, že v jeho rukách dokáže opravit rozbitý kameninový hrnec nebo děravý kastrol. Byli i takoví, kteří opravili šicí stroj, hodiny s kukačkou, řezačku na krmnou řepu nebo obruč na trakaři…

Drátenictví, to je příběh o nevyčerpatelné schopnosti člověka vyrábět nové a krásné věci. Stará řemesla již většinou zapadla někam do skulin minulosti. Vyprávění je o době dětství, tentokrát o ztraceném řemesle.

Na venkově, zřejmě v každé domácnosti, mívali na poličce s nádobím aspoň jeden zdrátovaný hrnek. To byl hrnek nejdříve rozbitý – hospodyně pečlivě sesbírala všechny střepy a zavázala do šátku. Dvakrát, třikrát ročně přicházel potulný dráteník. Dostal kafe, krajíc chleba, sedl ke střepům a z nich složil hrnek a omotal ho drátkem: udělal si z drátů oka, jako je drátěný plot a ta zase vrátila hrnku podobu.

Bylo mi divné, jak dokáže rozbitý hrnek zpevnit natolik, aby v sobě držel vodu, až po mnoha letech mi došlo, že tyhle hrnky se používaly k přechovávání sypkých matérií, jako je třeba čočka nebo hrách, anebo se do nich odlévalo sádlo nebo se tam dávalo máslo. Tihle řemeslníci taky nýtovali hrnce a brousili nože a nůžky. Museli existovat ještě v šedesátých létech, tedy za hranicemi mého vyprávění. Tvrdí se, že to byli Slováci nebo Cikáni – tak to si opravdu nepamatuji. Jen mám v paměti pohled na jejich prsty, vypadaly jako dřevěné kolíky a kmitaly strašně rychle, to zadrátování hrnku bylo za pár minut hotové. Kdepak, tenkrát se nic nevyhodilo, všechno se schovávalo a spravovalo…

Dráteníci oproti drátníkům nevyráběli drát, nýbrž drát používali jako výchozí surovinu k svojí výrobě a drátníci, protahováním nahřátého železného prutu menším otvorem v ocelové desce drát vyráběli. Později se drát vyráběl obdobným způsobem, tažením rozžhaveného prutu železa stále menším a menším otvorem v desce – mezi tím musel být žíhán. Postupně se vyvinuly jednoduché stroje, tzv. tažné lavice, poháněné vodní silou přes transmisi, které tažený drát navíjely.

Opravování poškozené keramiky železným nebo mosazným drátem bylo podle archeologických nálezů známé již před několika tisíci lety. Tehdy ovšem lidé ještě neuměli vyrobit v dostatečném množství tak dlouhý drát, aby jím mohli oplétat celou nádobu. Proto na poškozených místech nádoby provrtávali a stahovali k sobě menšími kousky drátů.

Dráteníci dříve putovali všemi kraji napříč, opravovali hliněné hrnce a vyráběli užitkové předměty pro domácnost. Soudobá forma drátování vznikla na Slovensku zřejmě někdy v 17. století a odtud se rozšířila do celého světa. Dlouhou dobu bylo toto řemeslo zavrhnuto a byl mu přidělen přívlastek – žebrácké řemeslo. Pocházeli především ze Slovenska z oblasti Kysuc (okolí Žiliny). 19. století přineslo techniku drátěné sítě, dodnes známou a oblíbenou, obepínající celou nádobu. Kromě poškozených nádob bývaly drátovány také nádoby nepoškozené, u kterých tak byla zvyšována jejich pevnost a odolnost.

S opravami nabízeli dráteníci k prodeji drobné výrobky. Nejžádanějšími byly kartáče, cedníky, síta, podložky pod žehličky a nádoby, pasti na myši, klícky pro ptáky, lustry a jiné dekorativní předměty. Jedněmi z žádaných drátenických výrobků byly také nosiče na půllitry a láhve. Bývaly vyráběny na dvě, tři i více lahví či půllitrů, uprostřed pak vždy vyčníval pevný držák.

Při drátování používali tito řemeslníci nejdříve měkký železný drát a jednoduché nářadí (kladivo, kleště, šídlo), které spolu s drátem a výrobky přenášeli v dřevěné krosně na zádech, posléze také dráty z jiných kovů (mosaz, měď, drahé kovy ad.). Od poloviny 19. století rozšířili dráteníci nabídku také o opravy plechového a smaltovaného nádobí.

Nové výrobky z drátu i plechu nabízely přímo drátenické dílny. Zaměřili se také na předměty dekorativního charakteru, v nichž mnozí dosáhli naprostého mistrovství a osobitého výtvarného projevu.Řemeslo začalo skomírat s nástupem továren a po 2. světové válce prakticky zaniklo.


Zdroj: Hana Macháčková, Ottův slovník naučný VII/1893, s. 939 – 940, heslo Drát. Jaroslav Kašík, Ondřej Neff

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

Komentáře

komentářů