STARÁ ŠUMAVA: Šestero postních nedělí před Velikonocemi
Doba postní, která má kající ráz. Věřící „vycházejí spolu s Kristem na poušť“ a připravují se na ponoření do Kristovy smrti a vzkříšení. Postní období před Velikonocemi je pohyblivého data, které je ohraničené masopustním úterým a velikonočním nedělím. Toto postní období připadá na šest neděl před Božím hodem velikonočním a koná se jako podobenství Ježíše Krista na poušti.
Doba půstu začíná na popeleční – také označovanou jako škaredá nebo černá – středu a končí Božím hodem velikonočním. Půst je chápaný jako jakási očistná zkouška a vnější znamení vnitřního obrácení se člověka. Důvody k půstu však nebyly jen náboženské, ale měly také svou pragmatickou rovinu, protože se konal právě v době konce zimy, kdy již postupně ubývaly zásoby potravin.
Půst však nespočíval jen ve stravovacích pravidlech, ale znamenal také omezení nočních zábav, svateb nebo milostných nočních schůzek, jednoduše byl spojován s ochromením veškerého společenského života. V předkřesťanských dobách příchodem jara začínal nový rok, příroda se probouzela a zemědělský cyklus začínal nanovo.
Jaké zvyky se po těchto šest svátečních neděl podle dochovaných tradic dodržují? Šest nedělí od masopustu dostalo své názvy podle tradičních činností, které dobu a den provázely. Na vlastní Velikonoce se křesťané připravují půstem trvajícím 40 dnů, který začíná Popeleční středou. V tento den kněz dělá věřícím na čele kříž svěceným popelem se slovy „Pomni, člověče, že prach jsi a v prach se navrátíš“.
První postní nedělí je Černá (Liščí/Samometná) “Invocavit”, jako smuteční oděv, který má připomínat ukřižování Krista. Co se má dělat: začíná velký jarní úklid domácnosti. Samometná: Protože byla dnem úklidu. Liščí: Protože matky v noci tajně pekly preclíky, které pak děti nacházely navěšené na barevných stužkách na vrbových proutcích nebo na ovocných stromech – „nadělila jim je liška“. Kolik dětí, tolik bylo proutků.
Následující neděle nese název Pražná “Reminiscere” – od postního pokrmu zvaného pražmo. Pražení nedozrálého obilí patřilo k nejstarším způsobům jeho úpravy a zároveň konzervace. Z tohoto pražma se také připravovala polévka „praženka“.
Zajímavý název má postní neděle třetí v pořadí: Kýchavá “Oculi”. V tuto neděli se totiž sloužila mše za odvrácení moru, jehož prvními příznaky bylo právě nadměrné kýchání. Říkalo se: “Jakž kdo kejchl, hned náhle umříti musil.” Lidé proto vinšovali sobě “Pomáhej pán Bůh” nebo “Pozdav Tě pán Bůh”. Poté bylo toto pozdravení znakem dobrého chování. A věřilo se, že kýchání čistí hlavu – proto se ještě podporovalo šňupáním. Traduje se také, kdo v tento den třikrát za sebou kýchne, bude zdráv celý rok. Kolikrát kdo kýchne, minimálně tolik roků bude ještě žít. Co se má dělat: pozdravit, když někdo kýchne.
Neděle uprostřed postního období se jmenuje Družebná “Laetare”. Název lze odvozovat od družby (např. Kecala z Prodané nevěsty), který ten den spolu se ženichem mohl navštívit domácnost vyhlédnuté nevěsty a připravovat námluvy. Dostal zde k jídlu “pučálku”, přičemž se mu předložila vidlička, on však měl správně počkat na lžíci, jinak se mu vysmáli. Co se má dělat: družit se a sdílet spolu čas.
Smrtná “Indica” postní neděle je v pořadí pátá. Tradice spojené s umučením Krista se tu prolínají se starými pohanskými zvyky (vynášení Smrtholky, Moreny, Morany, Mořeny, Mařeny) po překonaném zimním období. Ze vsi se vynášela bohyně smrti a zimy a přinášelo se léto v podobě mladého stromku. Lidé Smrtku nejčastěji vytvářeli ze slámy a strojili do starých ženských šatů. Poté ji připevňovali na vysokou tyč a v čele průvodu vynášeli za ves a tam ji hodili do vody, zahrabali nebo upálili. Zpět se vraceli s “lítem” – malým zeleným stromkem ověnčeným různými ozdobami. Za hlasitého prozpěvování s ním obcházeli domy a koledovali. Věřilo se, že z toho domu, odkud se chlapec nezúčastní obřadu, někdo do roka zemře. Celý tento zvyk však pochází z pohanských dob a církev jej zakazovala. Co se také dělo, jít na procházku a vynést symbol zimy z domu a přinést si narašenou větvičkou nebo kytičku a přivítat jaro.
Poslední, šestá postní neděle, je nejznámější – jmenuje se Květná “Palmarum”. Její název připomíná den příchodu Krista do Jeruzaléma, kdy mu davy jásajících lidí stlali cestu čerstvě osekanými palmovými ratolestmi. U nás tento den světí kněz kvetoucími ratolestmi kočiček, které pak rozdává účastníkům mše. V lidové tradici přinášelo do vesnice léto, také nazývané létečko nebo líto, což byl zelený proutek z jehličnatého stromku. Ten byl nejčastěji zdobený vejci, slaměnými řetězy, sušeným ovocem, figurkami ptáčků, barevnými pentlemi, obrázky svatých nebo někdy na něm byla přivázaná také hadrová panenky.
Všechny tyto prvky měly symbolizovat především plodnost. Při obchůzkách po vesnici se pak se stromkem rytmicky pohazovalo a nakonec byl zabodnut do země. Dívky během obchůzek oznamovaly, že zima je pryč a opakovaly blahopřejné formule. Co se má dělat: posvěcenými kočičkami si přetřeme oči, aby nás celý rok nebolely, a dobře jsme viděli. Když jednu kočičku spolkneme, nebude nás celý rok bolet v krku. Obydlí vymeteme zelenými ratolestmi, abychom zahubili veškerou neřest. Tuto neděli nic se nemá péct, aby se nezapekl květ na stromech a bylinách a nebylo by žádná úroda. K postní době patří také pobožnosti křížové cesty, během nichž věřící procházejí kolem čtrnácti “zastavení”, které připomínají Kristovo utrpení od odsouzení až po pohřbení. Většinou se jedná o obrazy, který jsou ve zvláštních kapličkách anebo na stěnách uvnitř kostela. Kněz jde s věřícími od obrazu k obrazu, před každým se zastaví, pomodlí a vyloží jeho význam.
Zdroj: LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Lidové zvyky. Praha : Lidové noviny, 2004.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora