STARÁ ŠUMAVA: Masopustní úterý

STARÁ ŠUMAVA: Masopustní úterý

 

Hospoda byla vděčným zázemím masopustních veselic. Před obchůzkami byl v hospodě volen za masopusta nejsilnější čeledín. Ten si vybral devět hejtmanů, z nichž každý měl svůj úřad. Po požehnání se vyšlo z hospody spolu s muzikanty a masopust se vydal na obchůzku s lahví rosolky (sladké lihoviny) a talířem přikrytým ozdobným šátkem.

Když rej došel ke stavení, vkročil do něj první masopust, aby se představil hospodáři a hospodyni. Popřál jim veselý masopust, počastoval hostitele alkoholem a poté od nich nepohrdl dárkem. Jakmile hospodář uložil na talíř peníze, dovolil masopust vstoupit do domu i ostatním.

Potom nastal pravý masopustní rej, kdy se dostali ke slovu hejtmani. První vytáčel hospodyni Ječmínek, za to dostal ječmen. Po něm přišel na řadu masař, jenž ulovil kus uzeného. A pak se střídali Pšeničník, Žitný, Chlebař, Mlynář, Vaječník, Brambor a konečně žid, jenž s darem nebýval nikdy spokojen. Podobné obcházení trvalo až do večera, takže si dokážete představit, jaký musel být o post masopustního hejtmana na Jihočesku zájem.

Loudit po domácnostech obilí, šišky (podlouhlé koblihy) nebo též peníze chodívaly v západních Čechách po vsi voračky (maškary). Voračky představují obyčejně žida, sedláka, bábu, Tyrola (s vysokou čepicí, s bílým oděvem, obyčejně košilí přes vrchní šaty), kozu a kominíka. Při rejích nesměla chybět hudba, tyhle tři poslední masopustní dny se skoro všude tančilo.

K muzice večer chodívaly všecky voračky, tančily několik písniček spolu a pak zase odešly. Když už byl tanec večer v nejlepším proudu, posadilo se několik hochů doprostřed tanečního sálu na židli s jedním talířem na peníze a lahví lepší kořalky. Hudebníci hráli a ostatní hoši k nim přiváděli dívky, aby na talíř pokládaly peníze. Za to dostaly napít a pak se tančilo dál. Peníze, které se vybraly, se daly muzikantům.

Součástí Šumavy bylo v minulosti velké množství obcí s převahou německého obyvatelstva, kde probíhalo masopustní období podobně vesele jako v „českých“ vesnicích. Součástí oslav v „německých“ obcích byly stejně jako ve vesnicích „českých“ taneční zábavy, které začínaly na masopustní sobotu. Při prvním tanci, bylo důležité, aby dívka neseděla, protože pak by netančila ani ve zbylých dnech masopustu.

Pokud se jí nepodařilo zatancovat si, musela se, pokud chtěla tancovat na následující zábavě, „vykoupit“ zaplacením „vkladu“ („Einlegen“). To znamená, že děvčata musela o pondělí masopustním složit mládencům peníze. Vklad byl zahájen v devět večer, kdy byl do sálu postaven stůl s ubrusem, dvěma svícny se svíčkami, talířem a lahví vína. Ke stolu si sedli čtyři nejdůležitější hospodáři z obce a po stranách stolu se postavili dva mládenci.

Když začala hudba hrát, mládenci začali kolem stolu tancovat tanec „Einlegeländler“. Ta z děvčat, která měla s sebou nejvíce peněz, přistoupila k jednomu z mládenců a obtančila s ním dvakrát stůl. Za tento tanec pak položila peníze na talíř mezi svícny. Mládenec, který s ní tančil, jí za to nalil pohár vína. Ze získaných peněz se zaplatilo muzikantům, za sál a zbytek se projedl a propil. Tohoto zvyku se účastnili pouze svobodní. Po „vkladu“ následoval tanec pro ženaté. Někde byl „vklad“ obohacen o další prvky.

V některých oblastech přinesla svobodná děvčata do sálu na tyči navlečený věnec z chvojí, který byl ozdoben pestrými látkovými stuhami převážně ve žluté a modré barvě. Také v „německých“ obcích chodily o masopustním pondělí maškary, z nichž k populárním patřila především bába se strumou („Kropfawei“, spisovně Kropfweib). Další masky se prakticky nelišily od „maškar“ v českých průvodech.

Stejně tak pohřbívání masopusta v podobě slaměného panáka probíhalo na Popeleční středu vhozením do vody. Na masopustní úterý se slepicím sypalo zrní do kruhu z řetězu, aby nezabloudily a nezanášely. V tentýž den se nemělo věšet prádlo na půdu, neboť to prý vedlo k přemnožení blech. Ženy nesměly šít, aby slepice dobře nesly.

Masopustem končil tanec a tančit se smělo až zase v květnu při stavění májí a poté až zadlouho o podzimním posvícení. Tyto staré zvyklosti se dodržovaly jen zhruba do sklonku 19. století, pak se na ně již málo dbalo. Téměř všude končila masopustní zábava přesně o půlnoci. Tehdy zatroubil ponocný na roh a rychtář či někdo z radních všechny vyzval, aby se v klidu rozešli domů, protože nastala středa a s ní předvelikonoční půst. Někde zakončili o půlnoci muziku „pochováním basy“ (symbol toho, že v postu si hudebníci nezahrají), jinde o půlnoci pochovávali Baccha. Lidé věřili, že pokud budou o masopustu tancovat přes půlnoc, objeví se mezi nimi ďábel, často jako cizinec v zeleném kabátě.

Zdroj: Zíbrt, Čeněk: Masopust držíme…, F. Šimáček, Praha 1910.

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

 

Komentáře

komentářů