STARÁ ŠUMAVA: Podmalby na skle z Kvildy
Jak hluboce se proměny časů dotkly i končiny tak odlehlé, jakou Šumava bezesporu zůstává, o tom svědčí kromě jiných ta skutečnost, že kdysi tu rozšířená starobylá povolání docházejí nebo už došla bolestného úpadku. Ve zvláštní míře to platí o řemesle, které stálo v plném rozkvětu a které by mělo být považováno za jeden z nejvýraznějších projevů původního lidového umění, totiž o umění podmalby na skle.
Malba na skle se řadí k nejstarším technikám zušlechťování skla. Jednou ze základních forem je technika malby za studena, na spodní rubové straně skla. Nejčetnější skupinu představují obrázky vytvořené ryze malířskými technikami, pestré malby na barevném pozadí. Když na konci devatenáctého století počalo lidové umění doslova vymírat a s ním počaly řídnout a mizet všechny ty nádherné výtvory venkovské domácí píle a umu, projevující se až dotud v plné rozmanitosti na podobě samých stavení, nábytku, nářadí a ozdobných předmětů všeho druhu, tu upadlo v obecné zapomnění i umělecké odvětví právě pro Šumavu a její obyvatele tak příznačné, jímž byla právě výroba relikvií, voskových podob svatých a zpodobení týchž náboženských motivů právě technikou podmalby na skle.
Podmalba na skle je bezesporu jedním z nejzajímavějších výtvarných projevů v lidovém umění. Místo pro podmalby bylo nad postelí ,ve které člověka ve spánku zranitelnějšího ochraňovaly a také nad dveřmi do místnosti, kde bránily vstupu zlým silám, vítaly toho, kdo v dobrém vcházel a přály tomu domu štěstí. Této technice malování skla se v lidovém prostředí dařilo a svaté obrázky se těšily veliké oblibě i úctě. Krom dekorativní funkce, jim naši předci přisuzovali ochranou moc, k nim se modlili, jejich prostřednictvím prosili o pomoc v nouzi a nesnázích. Bylo těžké představit si venkovskou chalupu, kde by ve světnici v rohu nad stolem (ve svatém koutě) nevisel alespoň jeden obrázek malovaný na skle. Povětšinou jich bylo více a zavěšovaly se často v celých řadách mírně skloněny do místnosti. Zdobily také venkovské kostelíky, kapličky či boží muka.
Zakladateli výroby podmaleb v šumavské Kvildě (Außergefild) se stali koncem 18. století tři malíři na skle z oblasti Raimundsreutu, a to bratři Johann a Bernhard Peterhanslovi a Kaspar Hilgart z Kreuzbergu. Patrně je k tomu přiměla vidina levného tabulového skla z místních skláren a možnost bezcelního vývozu z Kvildy v rámci zemí dunajské monarchie. Přibližně deset let působili v Kvildě jen sezónně, a roku 1799 se usadili natrvalo. Stalo se tak díky nátlaku prácheňského krajského úřadu, který se obával daňových úniků. Podpory se malířům dostalo ovšem ze strany majitelů skláren, kteří usilovali o co možno největší odbyt tabulového skla a také mnohdy jinak těžko prodejného odřezu. Nevydrželi tu však dlouho, už v prvním desetiletí se vrací do Bavorska a vedení jejich dílny přejímá bývalý podomní obchodník s obrázky na skle Michael Verderber. Pod jeho vlivem se konečně začíná kvildská produkce první čtvrtiny 19. století odlišovat od tvorby Raimundsreutu.
Okolo r. 1820 zavádí Michaelův syn a nástupce Johann Verderber v Kvildě výrobu podmaleb ve velkém stylu. V dílně postupně zaměstnává 10 – 15 lidí, jde o kresliče kontur, malíře a rámaře. Roční produkce dílny díky tomu stoupla na 30.000 – 40.000 obrázků, o jejich distribuci se pak starali zejména podomní obchodníci. Kolem roku 1850 navštěvuje dílnu prachatický spisovatel Josef Messner, který nám zanechal půvabný a s nadsázkou psaný popis místního provozu: “… Verderber zaměstnával ve své továrně na obrazy všechny opuštěné děti, mrzáky a duševně méněcenné z okolí. Vyškolil je tak, aby se zabývali pouze specifickými úkony (jeden prý maloval svatozáře, druhý detaily v obličeji, další např. uši nebo části oděvů apod.). Skleněnou desku si podávali z ruky do ruky tak, že návštěvník dílny mohl sledovat celý výrobní proces a opustit dílnu spolu s hotovou podmalbou.”
Prosperita dílny trvala i za posledního malíře roduVerderberů pana Franze Verderbera. V této době sice začaly podmalby pomalu vytlačovat levnější barvotisky, které byly díky nízkým výrobním nákladům výrazně levnější – až o 50 %, ale tradice podmaleb na skle ve vesnických domácnostech byla stále silně zakořeněná. V roce 1881, 11.května, učinil tomuto podnikání konec zničující požár Verderberovy dílny včetně obchodu a hostince, který údajně založil nějaký cizí tulák. Tehdejší majitel, František Verderber byl zkázou tak zdrcen, že poté těžce onemocněl a zemřel. Novým majitelem se stal proti nejvyšší nabídce 5.170 zlatých Gabriel Schuster, zeť Johanna Praschla, svého času kreslíře u Verderberů a také jednoho z “malířů obrázků” na skle.
Na místě vyhořelého domu byl postaven hostinec Gabriela Schustera, kterému se ovšem podle místních zvyklostí říkalo stále “Verderberhaus”. Potomek téhož Gustava Schustera, který kdysi nabyl té usedlosti po Verderberech, další kvildský hostinec Strobl – dnes Šumava Inn – vlastnil Johann Schuster a U pošty pak Prokop Schuster; už v Berní rule však z let 1654-1655 po válce třicetileté jsou mezi obyvateli osady, zvané tam česky Kwilda pod Cžernými Horami, celé rodiny Schusterů. Dům zde stál až do roku 1997, kdy byl zbourán Na jeho místě bylo potom postaveno pěkné informační středisko a lesní správa NP Šumava.
Zdroj: Lidové obrázky na skle z jižních a západních Čech. 1. vyd. Sušice: Muzeum Šumavy, 1998. 40 s MESSNER, Josef. Ein Lebensbild. 1. vyd. Prachatice: Vlastním nákladem, 1897. 38 s.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora