STARÁ ŠUMAVA: Svaté kouty
Obrázky svatých patronů zhotovené technikou podmalby na skle se na českém venkově těšily hluboké úctě rodiny. Jejich význam dokládá i zvyk, že při stěhování se obrázek přinesl spolu s pecnem chleba jako první do nového domova.
Svatý kout byl roh obytné místnosti úhlopříčně proti peci, kde stál stůl s lavicemi, který vytvářel přirozené centrum rodinného života. V případě vážného onemocnění se proměnil ve skutečný oltář, když přicházel kněz, aby udělil svátost posledního pomazání. Nad stolem byla navíc umístěna holubička ze štípaného dřeva jako symbol Ducha svatého.
Bylo to místo každodenních osobních i společných modliteb např. před jídlem nebo při výjimečných či naléhavých příležitostech. Na stěnách nad stolem byly umístěny svaté obrázky, náboženské předměty a keramika. Tento prostor byl označován jako svatý kout a byl čestným místem domu, spojeným s nejvýznamnějšími rodinnými událostmi, jakými byly svatba, Štědrý večer, narození dítěte apod. Kdo vstupuje do tradičního selského domu a dívá se na výzdobu stolového koutu estetickými měřítky, málokdy pochodí.
Vedle půvabných obrázků zde nalézá tištěná a jiná vyobrazení s nejrůznějšími náměty, rodinné fotografie, kytice a jiné upomínky. Estetické hledisko bylo v rolnickém interiéru úzce spojeno s hospodářskými, sociálními, náboženskými a jinými potřebami; s nimi se často pojil i pojem krásna. “Pěkné” byly pro rolníka upomínky z poutí, prvního přijímání, ze svatby, z vojenské služby, dožínkový věnec, keramika, portréty členů rodiny i obrazy svatých, mezi nimiž byla nejvzácnější vyobrazení patronů ochraňujících dům, dobytek i úrodu na poli.
Označí-li sedlák něco jako “pěkné”, pak hraje tento výraz mimořádnou roli. Předmět, jenž se stává součástí výzdoby jizby, je pro hospodáře a jeho rodinu dokladem nějakého zážitku nebo součástí snah o prosperitu v domě i v hospodářství. O každém obrázku, o každém předmětu ví, kdy, kde a jak byl získán, kdy byl umístěn v jizbě, za jakých okolností, proč byl pověšen právě na místě, kde se nalézá.
Každý prvek tak patří k dějinám domu a není snadné jej odtud odstranit. V jednotlivých případech však prozrazují tyto neokázalé malůvky na skle ještě něco víc. Ten dětinsky upřímný přístup tvůrců k jejich tématu se nutně obráží v celém výsledném vyznění natolik, že dokáže předat hluboký duchovní náboj a inspiraci v sobě skrytou.
Malý vesmír lidové obraznosti dal v představách šumavských umělců postavám, které jako by vystoupily spíše z okruhu domácích pověstí než z náboženské tradice. Tak možno vysvětlit některé motivy volně se pohybující v prostoru i v čase a vyzbrojivší např. starozákonního válečníka loveckou puškou či loupežnickou pistolí nebo považte navléknuvší oblíbeného světce do uniformy rakouského důstojníka.
Podobné kulturně historické úlety se ovšem nijak nemohly dotknout citů širokého lidového publika, jemuž byly obrázky přece určeny především, ba naopak: jakákoli výtka ohledně nich by byla špatně vykládána jako nějaká svatokrádež. Tradiční uspořádání nábytku se v proměňovalo při zvláštních rodinných událostech.
Při narození dítěte byla kolem matčiny postele, umístěné v rohu jizby poblíž pece, zavěšena ke stropu plachta “koutnice”, která izolovala šestinedělku od ostatního prostoru, chránila; ji i dítě před cizími pohledy a domněle také před škodlivou mocí nadpřirozených sil. Tento obyčej, spojený se staršími věrskými představami, byl znám rovněž v sousedních zemích.
Při svatebním obřadu, kdy bylo nutno zajistit místa k sezení pro četné svatební hosty, se vynášely z jizby postele a rohový stůl, u něhož seděla nevěsta se ženichem, byl doplněn o další stoly, kde měli své místo vzácnější svatebčané. mezi nimiž nejčestnější postavení zaujímali kmotři. Pro ostatní účastníky svatby, děti a muzikanty byly připraveny stoly v průjezdu do domu, ve dvoře a na jiných místech.
Tak je tomu při tradičních svatbách dodnes. Jestliže při svatbě se místnost měnila z vážné obřadní místnosti ve veselý taneční prostor (kdysi bývalo zvykem zde tančit i při náhodné návštěvě potulného hudebníka v domě, při obřadních masopustních, hodových a jiných obchůzkách a příležitostech), v době úmrtí člena rodiny se z jizby stává smuteční světnice, v níž leží mrtvý na odestlané posteli, na lavici nebo v rakvi postavené na židlích; sem přicházejí příbuzní a sousedé, aby se s ním rozloučili.
Všude vládne ticho a smuteční nálada. K mrtvému se staví rozžaté svíce, kříž a svěcená voda, zastírají se okna a zrcadla, zastavují se hodiny, nechává se vyhasnout oheň. Všeobecně byl kdysi rozšířen obyčej otvírat při skonu okno, aby duše mohla volně uletět. Po návratu ze hřbitova se celý dům čistí, omývá se nábytek, bílí stěny. Běžná úprava i obvyklé využívání pokojového zařízení se částečně pozměňovalo též ve večerních hodinách, kdy se rodina a čeleď ukládaly ke spánku.
Zdroj: A. Václavík, k problematice lidového umění. 1959, č. 2, s. 6-7.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora