STARÁ ŠUMAVA: Slaměné ošatky

Je to trochu jako v pohádce. Než slámu získáme, musí se obdělat půda. Pak se seje obilí, to musí dozrát, pak se sklízí, odděluje klas, třídí stébla, sláma se bělí…A pak se může začít pracovat. Vysledovat historii výroby ze slámy je velmi obtížné především proto, že sláma je velmi pomíjivý materiál.

Více poznatků o různých výrobách předmětů se obecně dochovalo až od konce 18. století. Téměř v každém hospodářství se vyskytoval někdo, kdo uměl uplést ošatku, opravit doškovou střechu nebo zhotovit jiný potřebný výrobek ze slámy. Na tuto výrobu se občas v obci specializoval některý z chudších nebo slabších obyvatel. Vyráběl příležitostně, nejčastěji na objednávku sousedů z okruhu svého bydliště, své vesnice nebo několika sousedních vesnic. Objednavatelé mu pak obvykle platili naturáliemi, méně často penězi.

Hlavním výrobkem těchto pletařů byly ošatky, které sloužily ke kynutí bochníků chleba, takže jejich výroba se udržovala tam, kde se ještě pekl domácí chléb. Dobrý chléb směle může v lahodnosti soutěžit s manou nebeskou. Vždyť upéci dobrý chléb je umění hraničící s konáním zázraků. Když se s pečením domácího chleba přestávalo, zmenšovala se i poptávka po ošatkách a jejich výroba přirozeně zanikala. Úplný zánik pak přineslo v polovině 20. století rušení malých řemeslných pekáren, které také slaměné ošatky používaly.

K pletení je možné použít slámu ze všech druhů obilí, které u nás rostou. Pletení se odkládalo většinou na zimu, do doby dlouhých večerů, a proto se sláma dávala proschnout, aby neplesnivěla. Menší slaměné ozdoby se vyráběly hlavně v závěru sklizně na její oslavu. Někdy se na ně používala nevymlácená sláma přímo z pole. Pletením předmětů ze slámy se dříve profesionálně zabývalo málokdo. Bývala to totiž sezónní práce v každém hospodářství prováděná v průběhu zimy. Byla to nutná potřeba pro vlastní využití.

Slaměných pletených ošatek bylo potřeba mnoho druhů a žitné slámy bylo dostatek. Žito se dříve hojně pěstovalo téměř všude. Na žitnou mouku na chléb i pro slámu na vázání povřísel. Obilí se tehdy mlátilo ručně – cepy a dlouhá stébla slámy zůstávala neporušena. Ze slámy se mimo povřísla pletly i jiné potřebné předměty do hospodářství. Ošatek musela mít každá nevěsta potřebný počet do výbavy. (Chléb se nepekl každý den.) Ale pletly se i větší – říkalo se jim opálky.

Kulaté i oválné opálky, mělké i hlubší, byly na ovoce, zeleninu, zrní pro drůbež. Chlebové díže lidé přikrývali slaměnými víky. Velmi potřebné byly také různé slaměnice, větší nádoby ve tvaru džbánů. Protože byly vzdušné uchovávalo se v nich zrní, hrách a luštěniny vůbec, sloužily také k uložení sedraného peří než se zpracovalo. Rovněž husí hnízda byla vyrobena touto technikou.

Technika pletení byla jednoduchá. Pevně utažený pramen slámy, provlečený koženým prstencem se stáčí do tvaru dna a pak se zvedají stěny do volného tvaru. Jednotlivé prameny se pak utahovaly loubkem štípaným ze dřeva, nebo půlenými vrbovými proutky, kterými se zároveň spojují řady.

Pozdní podzim přinesl mi
jak na ošatce chleba vonící
hrstku slunečnic
za groš zlatého listí
spletené prameny slunce zářící…

Zdroj: Zaniklá řemesla, Ladislav Stehlík Pečení chleba ze sbírky Vratečín.

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora