STARÁ ŠUMAVA: Jak skla v okna sázeti

STARÁ ŠUMAVA: Jak skla v okna sázeti

 

Od středověku se ploché čili tabulové sklo vyrábělo způsobem, že sklář vyfoukl sklář baňku, po oddělení od píšťaly ji přilepil na „želízko“ a po opětovném zahřátí vytvaroval do kotouče připomínajícího měsíc v úplňku. Odtud název měsíční sklo. Až do 18. století se tak vyráběla k zasklívání oken běžně používaná, do olova vkládaná prohlédací kolečka.

Do dnešních dob se v těchto oblastech dochovaly jako svědectví o sklářské výrobě názvy městeček a vesnic – Skláře, Skelná huť, Staré hutě a podobně. Pocit pohody vytvářela už od pradávna střecha nad hlavou. Chýše byla opatřena dveřmi, ale bez oken. Se stavbou prvních příbytků vyvstala nutnost osvětlení. Zpočátku byly okenní otvory opatřené pouze okenicemi bez jakékoliv výplně, jimiž zvenčí vydatně foukalo. Když byly zavřené, byla tma. Teprve později se vlastně vyvinula zasklená okna.

Okna se zakrývala zpočátku všelijak. Tkaninami, pergamenem, zvířecími měchýři, mastným papírem nebo lupínky slídy. „Zasklívání“ oken mastným papírem nebo zvířecími blanami se na chudém venkově udrželo dlouho, protože sklo bylo vzácné a drahé. Velmi staré je zasklívání oken kolečky se železitého zelenavého skla, zasazených do kruhovitých, navzájem spojených rámečků. Takovým sklům říkaly naši předkové „pucky“.

Zprávy o oknech zasklených drobnými kousky sklíček, mnohdy ceněných jako drahokamy, jsou známy již z 10. století. Používalo se ponejvíce sklo v barvě zelené, červené, kouřově šedavé, žluté i modré. Těmito pucky se zasklívala ponejvíce kostelní okna, ale i okna hradů a zámků. Pro jejich drahotu nebyla ostatním přístupná. Zasklená okna byla ještě v době husitských válek velkým přepychem a z kupních smluv té doby (zejména královských měst) je zřejmé, že cena domu se zasklenými okny byla téměř dvojnásobná.

První sklenáři se objevují v Praze kolem roku 1420. Zpočátku jich nebylo mnoho. Řemeslníci, kteří tenkrát „skla v okna sázeli“ byli rovni mistrům umělcům a proto se sdružovali zpočátku do cechu s malířského. Práce se sklem v té době nebyla jednoduchá. Diamantový nůž na řezání skla byl vynalezen až na přelomu 16. a 17. století. Do té doby se sklo dělilo primitivně. Mistr řemeslný si nejdříve označil místo, kde se mělo sklo rozdělit, štětečkem namočeným do bílé barvy s příměsí klovatiny. Zaostřeným mokrým železem, zpočátku zlomenou kalenou tyčkou s ostrou hranou lomu, pak linii řezu naznačil a zespodu pod sklo přiložil horký železný plát. Deska potom praskla v místě, které bylo naznačeno. Tedy měla, často se stávalo, že praskla jinde, prostě se nepovedlo. Nařezaná tabulka se potom omývala a čistila vodou s jemným pískem v dřevěných vanách.

Do sucha vytřené tabulky potom upevňovali do dřevěných rámů čtyřmi železnými kovanými hřeby, později hřebíčky z mosazi. Koncem 17 století se začalo používat tmelení do rámů pomocí vařené klihovatiny z nadrobno rozmělněného papíru, pšeničné mouky a kamence. Kašovitá směs se potom lila na hlazenou kamennou desku a po vyschnutí se řezala na tenké proužky. Ty se potom oboustranně natíraly klihovým lepidlem a používaly pro přitmelení skla. Mosazné hřebíčky ale stále tabulku v rámu přidržovaly.

U nás se okna ze skleněných puclíků (Hle kde se vzal název pro dnešní skládačku.) udržela dost dlouho nejen v kostelích, ale i v domácnostech bohatých měšťanů. Mistrovským kouskem pro složení zkoušky nastávajícího sklenářského tovaryše bylo okno z 56 skleněných koleček v rámu o délce pěti čtvrtí lokte a šíři jednoho lokte. Tak to nařizoval sklenářský řád z roku 1598, který měl u nás platnost až do roku 1740.

O tom, jak bylo sklo vzácné svědčí i zápis o rabování Švédů v Brtnici z 1. srpna 1646, kdy vpadli do městečka znovu a mimo jiných velkých škod odvezli ze zámku všechny okenní tabulky a péřové cíchy. Zasklívání oken i vlastní sklo bylo velmi drahé.

Okna u starých venkovských chalup byla většinou okna malá a vzhledem k úspoře skla jednoduchá. Proto také bývaly okna dělená na čtyři nebo i šest dílů – menších tabulek. V zimě, aby neprofukovalo, se utěsňovala mechem, později jakousi „matrací“. Zasklívání oken prováděli ještě v první polovině 19. století kočovní sklenáři. Zbůhdarma vyražené okno přišlo zpravidla uličníkovi velice draho a také postižený hospodář musel sáhnou pro zasklení hluboko do kapsy.

To byl také zřejmě důvod, proč na selských chalupách se dříve zasklívaly okna jen do „seknice“ a ostatní měla jen kovanou mříž a otvor se na zimu ucpával obvykle pytlem plněným slámou (chlévy, komory, …) a okna byla opatřena okenicí. Dřevěné okenice, známé již od doby románské, tak neztrácely svoji praktickou funkci ani v nedávné minulosti. Starý typ okenic býval jednokřídlý, teprve později se začalo používat dvoukřídlých okenic uzavíraných zevnitř závorou.


Zdroj: Svět věcí a nástrojů

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

Komentáře

komentářů