STARÁ ŠUMAVA: Tajemná řeč náhrobků na židovských hřbitovech

STARÁ ŠUMAVA: Tajemná řeč náhrobků na židovských hřbitovech

 

Když člověk projde brankou starého hřbitova, dýchne na něj magické kouzlo dávných časů. Starobylé náhrobky hladí větvičky břečťanu, v korunách stromů zpívá smutnou píseň vítr. Zapomenuté hřbitovy, lišící se jen mírou zapomenutí a devastace. Odedávna říkali Židé svému hřbitovu zahrada; a je to vskutku zahrada, i když smutná a teskná.

Židovské hřbitovy se obvykle nacházely na konci obce, což už dnes málokdy platí, protože za staletí dalšího vývoje se města a vesnice rozrostly i do míst, kde dříve bývala pole. Ale i dnes se řada z nich nachází uprostřed přírody a jejich tajemné zdi skrývají desítky kamenných náhrobků, které se na první pohled jako by bez ladu a skladu naklánějí k sobě a jsou povětšinu popsány hebrejským písmem, které našinec neovládá. Tradice judaismu učí, že nemocný člověk nemá být v nemoci a ve smrti sám. O to se starají bližní nemocného, nebo tradičně pohřební bratrstvo Chevra kadiša (Svaté bratrstvo), které pomáhá potřebnému jak duchovně, tak prakticky. Po smrti by mělo být tělo zemřelého pohřbeno co nejdříve, nejlépe ještě ten samý den.

Židovský hřbitov je úzce spojen s vírou, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu a že bude vzkříšen, a proto tělo zesnulého ukrývají v bílém plátnu do země. Dvanáct měsíců po obřadu se vztyčuje na hrobu náhrobek. V aškenázských komunitách je tradice, že se náhrobek vztyčuje u nohou zesnulého, v sefardských naopak u hlavy. V některých komunitách je zvykem vztyčovat náhrobní kámen dříve, např. po uplynutí sedmi nebo třiceti dní. Vztyčování náhrobku se odkládá, pokud by mělo připadnout na sváteční dny. A tak se židovské hřbitovy stávají cennými kamennými knihovnami.

Jazykem náhrobních nápisů na našem území je do 18. stol. hebrejština. Od poloviny 19. století se i židovské náhrobky chlubí tím, že nebožtík byl majitel nemovitostí, bohatý řezník, právník a továrník. Ty které jsou v epitafu cudnejší, dávají najevo patřičnou movitost rodiny zesnulého zase skutečně tunami kvalitního kamene a samozřejmě jakmile Židé někdy po roce 1852 definitivně opouštějí ghetto, začínají také pokukovat po tom, co se „nosí“ u sousedů, a i na židovské nekropole se nám dostávají s výjimkou kříže snad všechny funerální manýry té doby (veršíky, holubičky, srdce probodená atd. atp.). Do té doby však bylo pro judaismus rozhodující jen dvojí: Zákon a skutky milosrdenství.

Židé ctili starozákonní příkaz: „Neučiníš sobě obrazu“, takže na náhrobcích nezpodobňovali lidské tváře a už vůbec nepřicházelo v úvahu, že by se na hrobech objevovaly portréty zemřelých. Místo toho používali symboly, které zastupovaly jména, profese i vlastnosti. Zajímavostí je to, že v každém hrobě je pochován jediný člověk. Podle židovské tradice je totiž nepřípustné rušit mrtvého po jeho smrti, zapomeňte tedy na otevírání hrobů, přemísťování ostatků, ale třeba i na kremaci. Z tohoto důvodu mohou být náhrobní kameny významným zdrojem informací o daných osobách.

Většina nápisů na náhrobcích je zcela v hebrejštině, až ve dvacátém století se začaly objevovat (u méně ortodoxních rodin) epitafy v němčině, zřídkakdy i v češtině. Prvním slovem na náhrobku bude buď בנ(ben, tedy muž), nebo בט (bat, tedy žena). Kromě jména zesnulého najdeme na náhrobku i jméno jeho otce a v případě, že se jednalo o ženu, i jméno jejího muže. Na dalším řádku obvykle bývá datum úmrtí a věk (je zajímavé, že data narození na židovských náhrobcích chybí). V tradiční hebrejštině se však čísla zapisují pomocí písmen, která mají své dané hodnoty a sčítají se mezi sebou.

Židovský letopočet je mnohem starší než křesťanský, například letos se podle něj píše již rok 5774. I zápis dní je odlišný – počítají se jako dny po sobotě, tedy například neděle je v hebrejštině první den po sobotě. Židovský kalendář je navíc lunární, takže se podle ne zrovna jednoduchých pravidel měsíce posouvají (ale to už by bylo na samostatný článek o židovském kalendáři a zápisu čísel). Proto i pokud z náhrobku nakonec nějaká data vyčteme, budeme se muset pravděpodobně smířit s tím, že jsou jen přibližná. Pro rychlejší orientaci v textu se ovšem hodí vědět, že nad písmeny, která symbolizují čísla, jsou malé tečky. Zbytek textu tvoří většinou různé verše z Bible či modlitby.

Pokud ale máme štěstí, můžeme se dočíst i něco o tom, jaké bylo povolání zesnulé osoby, případně jaké postavení měla v obci. Podle délky epitafu můžeme odhadnout i to, jak byla daná osoba významná a bohatá. Úplně na konci vždy najdeme pětici písmen תנצב’ה, zkratku tihje nafšo(a) crura bicror ha-chajim, což se překládá jako: „Buď jeho/její duše svázána ve svazku života“. Kromě psaného textu najdeme na hrobech i různé obrázky, ze kterých lze také leccos vyčíst. Tak třeba ruce patří rodu Kohenů, tedy těm, kteří se jmenují například Kohn, Cohen, Kahan nebo třeba Katz. Symbolem rodu Levitů je konvička, pod níž se skrývají všichni Lewitzové, Löwové apod.

Na rabínských hrobech najdeme často korunku, symbol Tóry. Všichni Jelínkové či Hirschové mají jednoduše symbol jelena, pod rybou bychom zase hledali všechny Ryby, Fischery apod. Tolik tedy stručný návod, jak se orientovat na židovském náhrobku. Až budete opouštět jakýkoliv židovský hřbitov, můžete na některý z hrobů položit kamínek. Ten dávají Židé svým zemřelým místo květin. Snad je to připomínka dob, kdy osudem stíhaný národ prchal z Egypta pouští do země vyvolené a na své zemřelé musel vršit kamenné mohyly, aby si na jejich ostatcích nepochutnala divá zvěř. Kamínek bychom neměli sbírat přímo na hřbitově a už vůbec ne na nějakém jiném hrobě. Nejlépe je prý si takový kamínek přinést z místa, kde žijete. To vám pak může podle legend duch zemřelého dokonce splnit i nějaké tajné přání.

Zdroj: STEINOVÁ, Iva. Maceva: židovský náhrobek a symbolika jeho výzdoby ve světle tradice, 2011, Magdaléna Tydrichová

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

 

 

Komentáře

komentářů