STARÁ ŠUMAVA: Nůše z loubků
Den co den bylo vidět jejich shrbené ženské postavy, jak po celé hodiny shromažďovaný náklad s námahou a vzdechy přepravují domů ať už v nůši či krosně na svých zádech, nebo před sebou v trakaři. Jaká radost, když konečně složily svůj náklad před dřevěnou chýšku a mohly bez starostí hledět vstříc dlouhé a kruté zimě!
Kdysi se pletlo téměř v každé chalupě. Lidé využívali dostupné přírodní materiály k pletli rohoží, zateplování domů a výrobě předmětů denní potřeby. Odjakživa zpracovávalo především vrbové proutí, méně často sláma, orobinec a dřevěné loubky. Dnes košíkářství upadá do zapomnění a uživit se jím prakticky nedá.
Domácí rukodělná výroba zpracovávala a využívala především dřeva ze šumavských lesů jako základní suroviny ke zhotovování nářadí, náčiní, nábytku, sirek . Přírodní materiál byl dostupný a nebyl ani náročný na zpracování. Výroba předmětů z tohoto materiálu umožňovala i výrobu pro prodej na trzích a jarmarcích, co přineslo alespoň nějaký peníz, tolik potřebný k obživě. Výroba předmětů z přírodních materiálů byla většinou rozšířena mezi bezzemci, kteří v zimních měsících nemohli najít práci.
V minulosti bývaly nůše všeobecně používaným prostředkem k přepravě trávy, sena, dříví, ovoce, zeleniny, pečiva, řemeslných výrobků aj., podobně jako krosny představovaly důležitou pomůcku, umožňující venkovskému obyvatelstvu či podomním obchodníkům dopravovat zboží na trh a obcházet zákazníky. Zdejší obyvatelé se většinou živili výrobou předmětů z loubků, tedy nůší a košů.
Samotné štípání loubků je výhradně ruční práce, kdy řemeslník používá pouze ostrý nůž. Vyhledává si především nepříliš široké kmeny bez větví,s hladkou kůrou. U takových lze předpokládat, že mají tenká a hustá léta, z nichž lze štípat úzké a ohebné loubky. Stromy se navíc musí kácet v zimě, protože na jaře nebo v létě způsobuje míza modrání dřeviny. Vybraný strom se pokácía rozřeže na špalky. Doma se pak jednotlivé “kláty” rozštípou na poloviny, čtvrtiny a osminy, z nichž se odstraní jádro. Připravená surovina se skladuje v sudech s vodou. Loubky se štípou po jednotlivých létech, která se pomocí nože naříznou a plynulým tahem se oddělí “proutek”.
Z méně vhodného dřeva, jež má řídká léta nebo suky, se připravují silnější “šlajsky”, z nichž se připravují “žebry”, tvořící kostru košů.Loubky se dělají do zásoby a uchovávají se stočené do smyčky. Před použitím se vlhčí vodou, aby se při pletení nelámaly Obyvatelé Šumavy prosluli výrobou košíků a nůší. Své výrobky nosili na trhy všech měst a městeček horního Pootaví. “Neplač, má milá, nejsi tu sama, jsou tu nůškaři ze Šimanova” – zpívalo se v plavecké písni.
Královští sedláci měli tu výsadu, že mohli volně pást dobytek v lesích. Ale když přišli Schwarzenbergové, vadilo jim, že jim dobytek dělá škody na porostu. A tak pořád to vyhrazené území zmenšovali, dokud nevznikla úmluva, že si sedláci smí z lesa odnést určitý počet nůší trávy na dobytče. Ale řekněte šumavskému sedlákovi: Můžeš si vzít nůši… Pamětnice vzpomínala, že když ženy ráno z lesa odcházely, vážily jejich nůše i přes 70 kg a šly s nimi pak i několik kilometrů. Měly na to vypracovaný zvláštní systém. Rozhoupávaly nůši nahoru dolu a vždycky, když se nůše zhoupla, udělaly krok. Jako když se rajtuje na koni. A když ji doma složily, vyrazily odpoledne na trávu znovu…
Zdroj: Historie Šumavy a Pošumaví
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora