STARÁ ŠUMAVA: Čihaři a ptáčníci
Člověk sedí při sítích, docela tichounce, doufá a čeká, jen co milý Bůh ráčí dáti. To si pak přisvojí a užívá ke chvále Boží a k užitku svému. Čihařství – jemné, líbezné a užitečné umění.
Johann Colerus, 1612
Už nejsou čihadla, před kterými by poskakovali volaví ptáci a svým hlasem lákali hejna tažných ptáků. Od nepaměti, vždycky když do kraje přišly slunné chladné říjnové dny, přelétávalo nad údolím jedno hejno ptáků za druhým, na své dlouhé pouti ze severu Evropy za jižním sluncem. Stačí jen zavřít oči a ranní mlha se rozpouští po jasné chladné noci. Stromy jsou nejkrásněji zbarveny, jeřabiny září, javorové listí svítí a buk kraluje podzimu. Slunce stoupá výše po průzračném nebi a dosud má sílu zahnat dech blížící se zimy. Nízko nad vrchy letí několik ptáků, při letu se jemně svolávají a brzy mizí nad obzorem.
Podle Ottova slovníku naučného (1892) se slovem čižba rozumí: “čihařství, lapání ptactva rozmanitým náčiním. V Čechách byla před časy (hlavně ve středověku) velmi rozšířena a oblíbena. Roku 1575 stala se důležitá usnesení na sněmu českém, kterými zakázáno lapati ptactvo čižební od masopustu až do sv. Víta, kromě křivonosek a skřivanův…
Nyní se provozuje velmi málo, ba skoro nic hlavně proto, že jest lapání zpěvného ptactva zákonem zakázáno.” Lovem drobného ptactva se v oblastech Šumavy zabývali především chudé vrstvy obyvatelstva, pro které to nebyl nijak jistý způsob obživy. Venkovský člověk věnoval dříve převážnou část svého života starostem o svoji obživu. V honbě za potravou nepohrdl ničím, co mu nabízela příroda, tedy ani malým ptactvem. K jeho přelstění a ulovení používal všech dostupných prostředků – sítí, ok, lepu, pastí a jiných ptáčnických zařízení. Červené jeřabiny, jalovec, hloh, šípky, jmelí a neočesaná jablíčka zvou k nám každou zimu ke královské hostině početná hejna drozdů kvíčal.
Od podzimu do jara můžeme spatřit hejna kvíčal především v alejích jeřábů u silnic, stejně tak navštěvují sady, v nichž zůstává na zemi spadlé ovoce. Dříve byly oblíbenou kvíčalí potravou kuličky jalovce, po nichž má kvíčala nejen jméno v některých jazycích, ale její maso z nich získávalo výraznou chuť. Chytáni byli ptáci, kteří sem přilétali z nejsevernější Evropy a v našich zemích téměř nehnízdí. Například jikavci, čečetky, brkoslavové, kvíčaly, cvrčaly a severské populace hýlů, čížků, stehlíků, křivek a dalších semenožravých ptáků. Většina zcela prozaicky skončila na stole čižbařů. Větší druhy (hlavně kvíčaly) byly opékány. Menší se jedly vařené, dušené, zadělávané v jíše nebo zapékané v paštikách. Požívaly se samozřejmě i s kostičkami.
V roce 1870 vyšel první zemský zákon na ochranu ptactva, který čižbu zakazoval a lovení ptáků na jídlo se mělo přísně trestat. Zákon je zákon, ale lesy byly hluboké a četníci daleko. Milovníky ptáků a vášnivými čihaři byli prý odjakživa příslušníci sklářského řemesla. V jejich lesních samotách jim zpěvní ptáci poskytovali nejen milou společnost, ale pro lidi z lesa, jimiž bezpochyby byli, představovalo čihařství dovolený způsob drobného lovu zvěře.
Samostatný lovecký princip se starodávnou tradicí představoval lov ptactva na lep. Odedávna tvořily základ pro výrobu ptačího lepu bobule jmelí, které zůstávají lepkavé dokonce i po průchodu trávícím traktem ptáků. Samotná výroba lepu byla obestřena vždy tajemstvím, obzvláště od dob, kdy byl lep zakázán. Proto není nikde jeho přesná výroba popsána. Podle ústního podání se musely bobule jmelí spařit vodou, aby se uvolnily slupky a poté se ručně dužina propracovala přes síto, aby se odstranila semena. K hotovému lepu se přidával lněný olej, aby lep nezamrzal a udržel si lepkavost i pod bodem mrazu.
Kvíčaly se někde chytaly na lep, což ovšem vyžadovalo přítomnost lovce nebo do špruhlí. Byly to dřevěné rámečky nebo jen ohnuté větve se třemi žíněnými očky. Ty se rozvěšovaly společně s jeřabinami a kvíčaly se při troše štěstí chytila sama. Někteří lovci kvíčaly také stříleli, ale to nebylo výhodné především proto, že se zbytek hejna poplašil. K tomuto lovu se používaly broky č.14 nebo domácí broky lité přes březové koště. Staří ptáčníci často svými vědomostmi zahanbovali učené badatele. Čihadlo bylo tou vysokou školou, která je vychovala. Byli schopni rozumět řeči přírody i s jejími vlastními tajemstvími a divy, skrze přírodu poznávali samotného Pána.
Čihaři bývali milí a důvěřiví lidé, kteří aniž se o to snažili, se s každým spřátelili a nalezli to pravé správné slovo. Tomu se naučili na čihadle a také tam se na kousku lesa s dřevěnou boudou stali tím, čím byli.V 50. letech dvacátého století se s čihařstvím pomalu končilo. Staří ptáčníci vymírali, nebo se pro pokročilý věk již tomuto umění nevěnovali.
Zdroj: Zdeněk Stodola
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora