STARÁ ŠUMAVA: Svatý Mikuláš

STARÁ ŠUMAVA: Svatý Mikuláš

…Vzduch zachvěl se chladem, brzy padl první sníh,
všemi dětmi s jásotem vítaný rok co rok.
A že se chumelilo! Pak přišel Mikuláš:
strach před čerty, co se utrhli ze řetězu,
útěšně svítí však z náměstí vstříc ti obrovská jedle –
těch světel! Svatojánský chlebíček, sušené hrušky a švestky,
metla cukrlaty ověšená…

Vesnička zahalená do mrazu a tmy, nehybná a čekající. Ve tmě trochu prokřehle a trochu vznešeně kráčí Mikuláš, anděl a čert. Všechna okna ve vsi jsou rozsvícená. Je v nich čekání a pozvání dál. Vstupují k nám dávné pocity, prožitky a představy. A když se začne stmívat, čekáme, jestli zaslechneme zvonek, řetěz, blížící se hlasy čertů. Něco nás vrací do dětství a něco ještě mnohem hlouběji k určitým vrstvám zážitku dávných generací. Spojuje nás s nimi rituál, společný prožitek, vědomí plynutí času a jeho opakování. Připravme a nalaďme své smysly na jejich příchod. Ztišme se světlem, tichem, vůní, poslechem, sváteční atmosférou. A možná, že nám přinesli spoustu malých dárečků, které nachystali tak, abychom předvánoční čas spolu mohli pomalounku prožít…

Kdo jde v prvních prosincových dnech našimi ulicemi, určitě ho potká, totiž svatého Mikuláše, ve více či méně odpovídajícím biskupském oděvu a jistě nikdy bez dlouhého bílého vousu, s nímž se ostatně znázorňoval už v 8. století. Více méně biskupské je také to, co Mikulášové říkají a dělají. I když často spíše nahánějí dětem strach, než aby zpřítomňovali světcovu lásku, o níž se vypráví v četných variacích jeho legendy. Kým tento muž byl ve skutečnosti, téměř nevíme. Přesto, když nasloucháme nejstarším pramenům, skrze mlhu minulosti, stále ještě lze zahlédnout zář postavy, která otevírá dveře adventu.

Postava sv. Mikuláše, který nosí hodným dětem dárky a zlobivým vyčiňuje, existuje v českých zemích už velice dlouhou dobu a má dlouhou tradici. Oslavy svátku sv. Mikuláše byly do českých zemí rozšířeny díky německé kolonizaci. Sama obchůzka vznikla z biskupských her, které se odehrávaly v klášterních školách.

Nejstarší biskupská kolední hra spojovaná s kultem sv. Mikuláše byla ludus episcopi puerorum, provozovaná již ve 13. století. Další obyčejový jev spojený s mikulášským kultem byl nazýván rytířstvo sv. Mikuláše. Jeho průběh je popisován během 15. století a souvisí s učiteli a žáky, kteří působili ve školách při chrámech sv. Mikuláše. V tento den rytíři ve vzácných oděvech projížděli s maskou biskupa městem.

Původně mikulášské oslavy probíhaly o svátku Neviňátek, ale během 13. století byly přeloženy na předvečer 6. prosince. Nejstarší doklady o mikulášské nadílce v českých zemích pocházejí z 16. století. Rozšíření probíhalo z měst do venkovského prostředí. Ve starších průvodech nesměla chybět maska koně, která symbolizovala patronství sv. Mikuláše nad vodami. Koncem 18. století se v průvodu nacházelo i několik představitelů Mikulášů za doprovodu masek čertů, andělů a dalších.

Mikuláš! Školáci spěšně cupitali v blátivém sněhu, jen aby už někde doma v koutku mohli odříkávat slova prosebných modlitbiček a tiše přemítat o věcech, které právě co nevidět nadejdou, či posléze s nevinným pokrytectvím, dětem zálibně vlastním, před rodiči sehrát na poslední chvíli hodné stvoření, plné pokory a bezpodmínečné poslušnosti. Večer měl přece přijít svatý Mikuláš a nadělovat podle chování jednoho každého a zprávy matčiny buďto červeňoučká jablka a ořechy nebo – hrůzné to pomyšlení! – rukou čerta chrastícího řetězy pěknou výplatu metlou leckomu, jemuž se bylo důvodně jí co obávat.

V předvečer svátku, seděly děti ve světnici čistě oblečeny, učesány a umyty. Ze školních brašen stačily ještě vyndat všechny potrhané a umazané sešity a vložily tam spíš ty pěkně vázané školní knihy a sněhobílé dosud písanky. Mikuláš se objevil s čertem a s andělem. Čert byl celý černý, řinčel těžkým řetězem a vyrážel své brrr! Anděl pomáhal Mikuláši nosit dary, skryté buď v nůši na záda, v košíku přes ruku či ve velké kožené tašce černé barvy, zvané tu nářečně Moschn. Každý Mikuláš měl v ruce i březovou metlu. Poněvadž byla svěcená, měly ji děti políbit. Při odchodu podal pak Mikuláš metlu mamince, která ji zastrčila za misník u kamen , kde byla celý rok po ruce.

Zdroj: Rozum K. – Ze života lidu českého. Český lid, 1902, roč. 11. s. 120–129. Budweis : Budweis und Stritschitzer Sprachinsel (1979), Katharina Grohmannová

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

Komentáře

komentářů