STARÁ ŠUMAVA: Nadešel čas od dávných věků opředený mystikou
Konec letní doby a začátek zimy, zvláště přelom října a listopadu, byl již od pradávna opředen mystikou. Konec října a začátek listopadu tedy patří od pradávna době, kdy se prolíná záhrobí se světem živých.
Po svatém Havlu jsou ještě jasné noci nad horským lesem. Na Dušičky však nebi vypadne světlo z rukou. Nato rozhodí zima do strání bílý plášť dlouhé samoty. Název měsíce listopad je odvozen od padání listí, které je pro tuto roční dobu typické.
Ve starém římském kalendáři byl měsícem devátým, tedy „novem“ a odtud se vzal hojně užívaný název november. Listopad… Nemáš ho rád, sám nevíš proč. Pokaždé v tomhle měsíci cítíš, že se ti nic nedaří, v duši máš divné prázdno. Kdepak asi zůstalo slunce a modrá obloha… Snažil ses je najít na starých fotkách, ale honem sis to rozmyslel, asi by ti bylo ještě hůř. Najednou sis v tom světě připadal úplně zbytečný, jako člověk, který stejně na co sáhne, zkazí. Zdi bytu jako by na tebe padaly, když jsi přišel mezi lidi, byl jsi na ně protivný a hned ti to bylo líto. Sám před sebou se stydíš za zlomeček vteřinky, ve kterém tě u okna napadla šílená myšlenka. “Duše zemřelých se vracejí na tuto zemi, aby navštívily místa posvěcená láskou těch, které znávaly za života.” Charles Dickens. Pomalu se blíží začátek listopadu a s nimi i dušičkový čas. Vždy se snažíme očistit své srdce, abychom mohli pomáhat duším z očistce.
Na Dušičky
Když někdo umřel a dávají ho spát
tam dolů do země v té rakvi napořád,
je vlídné úsloví, útěšné jak sám čas:
“My všichni na Dušičky přijdeme k Tobě zas!”
Kdyby tak vskutku všichni, kdo oplakali jej,
sem přišli k jeho rovu za rok děj se co děj,
pak na věncích, co sem nesou, byť živ byl jeden květ,
i v černé tmě tam dole smí víra rozpučet.
To z domova když má někdo navždycky odejít,
zaživa vše tu ztratit, jen ze vzpomínek žít,
putovat bez útěchy tak světem sem a tam:
není to víc jako by navěky umřel nám?
Náhrobní kámen sám sobě, sám sobě těžký žal
opatří si a jménu vlastnímu zajít dal.
Poutník tak do noci mizí i přátelům jak sen,
jak píseň a s ní ten sirý dušičkový den.
Bez ohledu na to, zda věříme v ,,kouzelnou noc”, jak se také noci Dušiček říká, zapalme svíčku jako vzpomínku na ty, kteří již nemohou být mezi námi. Je to den, kdy si připomínáme ty, z nichž jsme vzešli, všechny nám drahé.
Dříve bylo zvykem například prostírat u večeře i pro zesnulé příbuzné, u kterých se čekalo, že přijdou rodinu navštívit. Lidé věřili, že duše přichází z očistce, kde pykají za své hříchy. Hodní hospodáři proto plnili lampu máslem místo oleje, aby si dušičky mohly popáleniny, způsobené očistcem natřít a trochu ochladit. Jinde se blízcí večer napili studeného mléka, nebo se jím postříkali to proto, aby se duše ochladily.
Ještě na začátku 20. století se v jižních Čechách chodilo na Dušičky koledovat.
Dalším symbolem Dušiček jsou věnce, které nejen symbolizují nekonečný vesmír, ale také stále se opakující koloběh života a smrti. Věnce jsou zelené a i to má svůj důvod – zelená totiž symbolizuje naději na další život, naději na zmrtvýchvstání a na nesmrtelnost. Dobrým zvykem je vyrábět věnce ručně. Čas, který výrobě věnujete zároveň můžete věnovat vzpomíná na zemřelého a uvědomit si, co pro vás vlastně znamenal.
V době Dušiček mají hřbitovy kouzelnou atmosféru, ale nikdo se tam dříve neodvážil, protože se podle předků na hrobech scházely hříšné duše, které opustily očistec, do kterého se opět vracely ráno se zvoněním kostelních zvonů. O mši se během Dušiček vzpomíná na všechny zemřelé, tedy i na bezvěrce.
O Dušičkách se též zapaluje svíce, které se říká paškál. Ta symbolizuje Ježíše Krista a to, že zemřel za naše hříchy. Její plamen má připomenout věřícím, že na ně dopadá Kristovo světlo. Večer pokračuje liturgickým pochodem na hřbitov, kde proběhne společná modlitba.
Smrt byla dřív součástí života mnohem dříve než dnes. Lidé totiž umírali doma mezi svými blízkými a ti měli čas se s nimi rozloučit, vyslechnout si jejich poslední přání a odpustit jim jejich hříchy. Když pak člověk vydechl naposledy, příbuzní otevírali okna či dveře, aby duše mohla vyletět. Někde se pak okna zakrývala kusem látky, což mělo zmást duši, aby nepoznala svůj dům a nechtěla se vrátit zpět. Ze stejného důvodu jinde lid obraceli nádoby v místnosti dnem vzhůru – to aby se v nich duše nemohla schovat.
Z chalupy se nebožtík vynášel nohama napřed. Ač lidé starých národů považovali zpopelnění za běžný způsob pohřbu, křesťanství situaci změnilo. Křesťané totiž věří ve zmrtvýchvstání zemřelých a kremace byla zpočátku považována za popření této víry. Do rakve lidé dávali předměty, které měl nebožtík rád. Častým zvykem bylo dát nebožtíkovi minci. Ať už jako vykoupení za statky, které na zemi nechává, nebo jako platidlo pro mýtického převozníka Charóna.
A pověst nakonec: Jistá kmotra se v takové dušičkové noci probudila. Měsíc tu noc svítil velmi jasně a milá kmotra si myslela, že je již ráno. Oblékla se a spěchala do hřbitovní kaple „U panenky Marie“. Kostelíček byl plný a u oltáře stál kněz. Kmotra se velmi styděla, že přichází na bohoslužbu pozdě a tak se rychle posadila na lavici a sklopila oči. Po chvilce je zdvihla a rozhlédla se kolem sebe. Viděla tu mnoho lidí, kteří jí byli velmi povědomí. Vzpomínala, odkud je zná, když v tom si uvědomila, že to jsou všechno její sousedé po smrti. V tom do ní šťouchla její nedávno zemřelá sousedka a řekla jí, že je na mši duchů a že duchové živého člověka po skončení mše roztrhají na kousky. Poradila jí, aby si svlékla kožíšek a rychle z kapličky odešla. Kmotra poslechla a ráno, poté co se o zážitku z předešlé noci svěřila sousedům, se všichni vypravili do kapličky, kde nalezli kožíšek roztrhaný na malé kousíčky.
Zdroj: Budweiser Zeitung, 1928, č. 85, s. 4, Paul Messner: České tradice
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora