ČTENÍ PRO LETNÍ VEČERY: Pověsti O velkém žroutu, Pod knížecím kloboukem, Pod knížecím kloboukem aj.

O velkém žroutu

Kdysi dávno tomu, žil v Klášterci sedlák Terl. Byl vyhlášeným jedlíkem, takže bylo o strach, pozvat jej na návštěvu. Jednou nebylo zbytí a Terl se u stolu oháněl tak, že hospodáři sotva stačili nosit nová jídla na stůl. Když už měl konečně ten žrout plné břicho a odporoučel se domů, na dvoře marně sháněli všechnu drůbež, v chlívku selátko a i jedno tele chybělo. To byl tedy zákusek po všem tom jídle!

Pod knížecím kloboukem

Knížecí Pláně neboli Fürstenhut dostaly jméno tímto způsobem. Kdysi zde kníže Schwarzenberk poručil usadit kolonisty, aby obhospodařovali i tento odlehlý kout Šumavy. Při jeho návštěvě v nové osadě přišla horská vichřice a smetla mu klobouk s hlavy a unášela jej do dáli.. Tu vykřikla Jeho Jasnost: ,,O, mein hut!” (Ó, můj klobouk), a protože to byl klobouk knížecí (Fürst), nazvali nové osídlení Fürstenhut.

Pod knížecím kloboukem

Nad Kočičovem stávala za starých časů opuštěná chalupa. Nikdo se do nestěhoval, neboť měla špatnou pověst. Vždy o štědrovečerní noci se do ní slétaly čarodějnice na svůj slet. Proto místní na Štědrý večer na čarodějnice stříleli, aby jim překazili jejich rejdy a kouzla.

Na hrachu jako po másle

V Kosmu chtěli jednou popostrčit návesní kapličku o kousek dál. I nasypali hrách za kapli a zepředu začali postrkovat. Slétli se však holubi a všechen hrách vyzobali. Když se šli sousedé podívat, zda se kaplička pohnula, hrách byl pryč a oni mysleli, že už je tam, kde ji chtěli mít.

Hlava znova na krku

Za časů rytířů, lapků a mordýřů seděl na Kosmu jeden buřič. Ten vojáky handloval a kde byla jaká lotrovina, tam šel. Nakonec jej k soudu vimperskému dostali a bylo mu vše spočítáno mečem katovským. Aby však cti netratil, přišili mu hlavu zpět ke krku a na jeho dvůr dovezli. Prý pochován jest u Svatého Vojtěcha či v Lažišti.

Ze sbírky pověstí Dědictví Šumavy autora Ondřeje FIBICHA

Koláž: (red) – Za krásnější Vimperk