ŽIVOT PÍŠE PŘÍBĚHY: Jak jsem potkala televizi aneb Závada není na vašem...

ŽIVOT PÍŠE PŘÍBĚHY: Jak jsem potkala televizi aneb Závada není na vašem přijímači (L. Münsterová)

 

Jak jsem potkala televizi ……
Na její příchod jsem se dlouho dopředu těšila. Předcházela jí výborná pověst a všichni v naší rodině se nemohli dočkat. Určitě přinese hodně dárků, bude zajímavě povídat a my z ní nespustíme oči.Třeba se z nás stanou přítelkyně na celý život. Kdo ví! Tato krásná, nevyzpytatelná, občas zatracovaná a přesto milovaná návštěva se jmenovala Televise.

Bez této záležitosti si většina lidí v dnešní době vůbec nedovede život představit. Jsou však i tací, kteří tvrdí,že ji nepotřebují. Já sama mám tolik zájmů, a přesto televize k tomu patří. Bylo to perfektně načasované. Nerozptylovala mě během dětství. Možná bych byla chytřejší, měla větší rozhled,ale ono to tenkrát stačilo. My hráli kuličky,“skákali panáka“, lezli po stromech nebo hráli se švihadlem“školku“. Celý den pohyb na čerstvém vzduchu byl dobrý základ pro život.

Koncem padesátých let už některé domácnosti v naší vesnici televizi měly. Přes den nebylo vysílání žádné a večer jsem přemýšlela, ke komu se půjdu dívat. Podotýkám, že existoval jen jeden jediný program. Nebylo tam toho mnoho k vidění a vysílání končilo o půlnoci hymnou. Jen v sobotu se objevil na obrazovce film, detektivka nebo kriminálka. V neděli něco lehkého, neutrálního, zřejmě proto, aby druhý den mohli všichni pracovat a nemysleli na blbosti. V pozdější době byly pověstné nedělní seriály, které sledoval snad celý národ. V pondělí to bývalo častým tématem hovorů na pracovištích. Někdy jsme se opravdu nasmáli, když se řešil další vývoj jednotlivých postav. Stávali se z nás scénáristé i dramaturgové pořadu. Občas jsme se trefili, ale většinou nás pan Dietl všechny převezl. Škoda, že odešel tak brzy, napsal by určitě ještě moc krásných věcí.

Co mě ale jako třináctiletou holku zajímalo, byl hokej. Když probíhalo mistrovství světa, prožívali jsme to velice a chodili na televizi do místní fabriky. Seděli jsme na dřevěných lavicích jako v kině a fandili. Sovětský svaz, Kanada, Československo. Znala jsem všechny hráče jménem, a když Danda nebo Pantůček útočili na branku „rusáků“, řvali jsme jako pominutí.

Náš první televizní přijímač měl značku:“ LOTOS“, s poněkud již větší obrazovkou. Obraz byl černobílý, jinak jsme si to vůbec nedovedli představit. Jednou zpíval Matuška se Štědrým nový hit“ Mám malý stan“ a začali u toho i tancovat. To byl takový průlom, že jsem odvolala maminku z kuchyně, ať se rychle jde podívat. Do té doby totiž zpěváci stáli jako sochy a nehnuli brvou.

Začínají léta šedesátá a vše dostává rychlý spád. Objevuje se Jiří Suchý se svým divadlem Semafor, nastupuje nová éra zpěváků naší generace – Vondráčková, Kubišová, Neckář, Zagorová a jejich televizní písničky. Milujeme Bardotku, Bellmonda, avšak největší bombou je anglická skupina Beatles. Beatlesmánie se šíří po celém světě.

V době normalizace nebyla televize naštěstí mou prioritou. Věnovala jsem se svým koníčkům a televize se stala jen okrajovou záležitostí. Pořady typu Ein Kessel Buntes jsem fakt nemusela. Co se mi však v té době líbilo, byla nedělní odpoledne s filmy pro pamětníky. Odkud bych jinak věděla, jak se žilo za první republiky. Byl to vždy jednoduchý, odlehčený a přikrášlený děj. V době války, kdy se tyto filmy promítaly v kinech, staly se pro diváky jistě velmi povzbuzujícími. Na chvíli se dalo zapomenout na útrapy každodenního života.. A ty herecké hvězdy! Mandlová, Baarová, Gollová, Vítová. Byly úžasné.

Vzpomínáte? Obrazovka televizoru potemněla, objevily se pruhy a vzápětí oznámení- omluvte prosím poruchu ve vysílání… zhoršená kvalita obrazu… porucha je mimo území ČSSR… za chvíli další program. Později se mezi jednotlivé pořady vkládaly jednoduché reklamy s panáčkem. Nu a krásně hrající si koťata, ta si snad pamatuje každý.

To, co vonělo dálkami, byly pořady EUROVIZE. My do těch zemí nesměli, tak alespoň zprostředkovaně.“ Ostrý obraz a dobrý zvuk“, tak začínal Miloš Skalka svá úvodní slova při komentování hudebního festivalu v San Remu. Vysílalo se až hodně pozdě večer. Když jsem viděla nádherné město a moře, podotýkám již v barvě, zatoužila jsem Itálii navštívit. Podařilo se až mnohem později a sen se stal skutečností.

Dnes mám tolik televizních programů, že se mi to vůbec nechce počítat. Tady platí pravidlo, čím více, tím hůře. Sedím, sedím, přepínám, hledám. Najdu, ale slýchávám, že se někdy není v té „bedně“ na co dívat. V současné době se prosazuje televize určená pro příjem v mobilních zařízeních.Tak nevím.

Ať je to jak chce, pro mě je televize každý den milým hostem a s určitostí mohu říci, že naše přátelství vydrželo dlouho a je nám spolu stále dobře.

Libuše MÜNSTEROVÁ

NÁRODNÍ KRONIKA

Koláž: (red) – Za krásnější Vimperk

 

 

Komentáře

komentářů