STARÁ ŠUMAVA: Almer Konrad, poslední šumavský poustevník

…”Co to stojí na horské louce tam,
jeden domek tam stojí sám a sám…”

Tak jsme si před lety zpívávali v nezapomenutelném bezpečí rodných šumavských končin. Snad to byl domek “Almer Schustera” (“ševce z almy, tj. horské pastviny”) Haidingera na vrchu zvaném “Suilzhiwül” nad Novým Špičákem při hoře Lysá (Lissi), kde Almer Konrad , později nazývaný posledním šumavským poustevníkem, přišel na svět.

Bylo to asi dobré tři hodiny cesty od mého rodného otcovského domu v Polečnici. Poloha na svahu hory, která spolu s ostatními vrchy tvořila závěr údolí řeky Olšiny, byl na Šumavě jednou z nejkrásnějších vůbec, s kouzelným výhledem na rybník Olšinu a rakouské hraniční hory s Vítkovým Kamenem, zříceninou hradu dávných Vítkovců. Hluboce zbožní Almer Schusterovi se ovšem svého stavení museli přece jen později vzdát. Jakkoli byli mnozí ochotni vystoupat se svými rozbitými botami až sem nahoru, byla cesta k ševci někde v údolí přece jen pohodlnější.

Domek ve vrchu se rozpadl. Konrad, bylo to ještě za časů staré monarchie, šel do Rakous dělat zedničinu. Lidé si povídali, že mu tam spadla cihla na hlavu. Vrátil se nakonec, snad i ze stesku, zpátky domů, ale nenašel tu ani své milé, kteří mezitím všichni zemřeli, ani místo, kam by se mohl uchýlit. Zbudoval si tedy poblíž někdejšího otcovského domu na pokraji pastviny, chráněné hradbou lesa, při jednom prameni z prken chýši s kůlnou a ohništěm.

Jednou jsem to osamělé místo navštívil. V pravé chudobě tu trávil svá léta. Byl to muž nábožensky založený, který znal dobré modlitby, takže lidem z okolí nebylo zatěžko nazývat ho poustevníkem. Znali ostatně ještě z ústního podání příběhy o někdejších, v nemalém počtu se kdysi na Šumavě vyskytujících a s lidem přátelsky srozuměných poustevnících, jimž císař Josef II. – je tomu nyní už dvě stě let – zakázal jejich působení.

Nikdo nikdy neviděl Almer Konrada rozhněvaného či nespokojeného, byl vždy v dobrém rozpoložení, uměl zpívat a vyprávět velmi krásné příběhy. Jeho chvíle slávy nadešla vždy s létem, když začaly růst houby. Čas hub, které byly po celou letní sezónu jeho hlavní potravou, vytvořil z něho během let výtečného znalce tohoto Božího daru. S košem přes ruku roznášel především krásné hřiby lidem v okolí i dál do předhůří.

Vidím ho dosud před sebou, jak čas od času, zejména když se u nás pekly koblihy, přicházíval k nám domů. Moje dobrotivá maminka ho vždycky bohatě obdarovala. Obut chodil výhradně v dřevácích, a to i v zimě ve sněhu přes jeden metr vysokém. Nikým nebyl počítán k obyčejným žebrákům, kterých bylo ve státě se slabě vybudovanou sociální sítí dost a dost. Jeho středně velká postava s dlouhým vousem a vlasy zčásti splétanými do cůpků měla v sobě cosi důstojného. Jeho cesty vedly, pravděpodobně i železnicí, až do Krumlova, kde vždycky zašel za lékárníkem Herrschelem, který po vyhnání zemřel ve Vídeňském Novém Městě. Konrad, který les zevrubně znal, mohl mu posloužit vzácnými rostlinami a bylinami, kořínky i houbami.

Dny stáří přinesly s sebou Konradovi vůčihledné těžkosti. Když ho v zimě překvapila na cestě k jeho horské pastvině noc v hlubokém sněhu, rád přijal nabídku přenocovat v nejhořejších chalupách ve svahu. Když mu v posledních jeho letech bylo v jeho chýši přece jen trochu chladno, zůstal v sousední farní osadě Ondřejov ve stáji při stavení svou dobrotou proslulé hospodské Rézi, kde bývalo krásně teplo.

Spát ve stáji platilo za starých časů za něco jako medicína. Můj prastrýc, kaplan Johann Dichtl, musel jako student bohosloví na doporučení lazebníka z Horní Plané spát dočasně ve stáji. Zemřel na chrlení krve. Když i Konrad smrtelně onemocněl – nádor v uchu, snad pozdní následek vnitřního poranění hlavy spadlou cihlou, mu působil očividné těžkosti – převezli ho do právě otevřeného stacionáře péče o nemocné v Horní Plané, kterou vedly milosrdné sestry boromejky.

Byla to poslední instituce jimi založená v našem kraji před vyhnáním. Teď byl šumavský poustevník opatrován vlastně v klášterních zdech, navíc v domovské obci našeho velkého vypravěčského klasika a mohl, zaopatřen Nejsvětější svátostí, dokonce zemřít v bíle povlečené posteli. Byl po celý svůj život prosebníkem, mužem, který se uměl modlit a jeho smrt, ta cesta domů, byla útěšná. Moci zemřít ještě tam doma, několik málo týdnů před vyhnáním, bylo mnoha staršími lidmi chápáno jako Boží milost.

Dva Konradovi známí z Nového Špičáku a paní Binderová, vydali se na pohřeb do Horní Plané cestou dlouhou celé hodiny. Hluboká vrstva sněhu pokrývá jistě v těchto týdnech někdejší Konradovu “poustku” při hoře Lysá a celý ten nádherný kraj, aby milosrdně zastřela jeho tvář, znetvořenou vojenským výcvikovým prostorem ve vrchní sovětské režii (přímo ve vzácném historickém kostele v Boleticích, které daly prostoru, zřízenému hned rok po válce, i jméno, byla skutečně v letech 1968-1989 umístěna radiolokační stanice tzv. “Střední skupiny vojsk” s tzv. “radiotechnickým střediskem” v kasárnách Boletice-Dolany a v polygonu Květušín).

Glaube und Heimat, 1982, č. 3, s. 11, Katolický kněz a nářeční básník Josef Dichtl

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora