STARÁ ŠUMAVA: Bryčkou na posvícení
Téměř zapomenutá kapitola domácích obyčejů: o spaní na slámě, obvyklém devateru posvícenských chodů a sladké vejslužce, jakož i o tom, kdo to byli Kiraleute. Zkáza vsí, o nichž je ve vzpomínce řeč, je ověřitelná dosti nesnadno, nejsou již pamětníci. Staly se převážně pustým územím boletického vojenského újezdu……
Posvícením byl na Šumavě označován jak svátek patrona farního kostela, tak i den výročí jeho vysvěcení. Posvícenské jízdy naši rodiny bryčkou z domovské Polečnice (Neustift) ve farnosti Polná (Stein) do sousední farnosti Vitěšovice (Kriebaum), ať už do vzdálenějšího Lomku (Haidl) či do bližších přece jen Drahoslavic (Droschlowitz), patřily k nejkrásnějším zážitkům celého mého dětství.
Obyčejný selský užitkový vůz střední velikosti se na téměř komfortní bryčku upravil tak, že byl na něj dopředu připevněn parádní kozlík s měkkým opěradlem a sedacími polštáři, opatřený navíc tlustou dekou. Po stranách vozu i vzadu bylo pak vsazeno proutěné boční obložení, které vytvořilo prostor od kozlíku výrazně oddělený. K zadní proutěné stěně přibyly nato pevné slamníky válcovitého tvaru, rovněž opatřené tlustou pokrývkou. To byla sedátka pro babičku a nás děti. V případě potřeby bylo druhé dětské sedátko přidáno i za přední proutěnou bočnici hned za kozlíkem.
Za deštivého počasí bylo nad zadní částí vozu rozevřeno starobylé paraple po předcích zděděné, s dřevěnou ještě kostrou a věru nápadně obrovité, potažené látkou zašlých barev. Pokud bylo ještě nebo už zas u nás tak obvyklé chladné povětří, byli ti nejmenší zabaleni do tmavých ženských přehozů zvaných tu Kitzl, a to od hlavy až po paty. Cestou na primici, tj. první mši mých bratranců dvojčat Weissových, kteří se oba stali kněžími, jsme v roce 1918 jeli do Lomku ve voze nově natřeném, slavnostně vyzdobeném jedlovými větvemi, do nichž byly vetknuty žluté a bílé růže z krepového papíru. I kočár, ve kterém se vezli dva noví duchovní v naší rodině, byl vyšňořen stejně. Když pak ze stáje vyvedli a zapřáhli koně, byli jsme pokropeni svěcenou vodou, posazeni do vozu a cesta mohla začít: byla dlouhá a trvala celé hodiny. Vždyť i samo posvícení v Lomku se světilo dva dny, zatímco v Drahoslavicích jen jeden.
Rodiny z příbuzenstva nám pak naše návštěvy oplácely na posvíceních v Polné, tj. o jarním posvícení na Bílou sobotu, v den vysvěcení kostela, jehož přesný letopočet – někdy z počátku 15. století – přitom znám nebyl, a pak na nejbližší sobotu připadající k svátku svatého Martina 11. listopadu. Byl to světec původem z Panonie, tedy dnešních Uher a ctihodný Stein am Anger (kámen na pažitu), svatomartinský farní kostel (Dichtl v Polné, německy zvané Stein, jako kněz také působil, dal své pojmenování zdávna i celé vsi.
Cesta na posvícení k svatému Janu Nepomuckému do Lomku za časů mého dětství se konávala na jaře. V hustých lesích mezi Polnou a Vitěšovicemi ležely ještě zbytky sněhu a podněcovaly naši babičku, plnou ustavičné starosti o naše zdraví, k poukazům na naše věčné chození naboso. Velikou podivuhodností pro nás děti byl uhelný milíř kováře ze sousední vsi, kolem něhož jsme pokaždé jeli. U jednoho z mála domků při lesní cestě nás pak otec vždycky upozornil, že tu nebývalo kdysi bezpečno projíždět za noci. Při okraji silnice stávala mnohá boží muka či prosté kříže. Tady na tom místě, říkala vždycky u jednoho z nich babička, srazil někoho z okolí k zemi blesk. My děti jsme se jen mlčky pokřižovaly. Tajemná se nám cestou jevila i tak řečená Türkl nebo také Rödeigrube zvaná osamělá rokle při potoce, která kdysi tvořila hranici mezi polenskou a vitěšovickou rychtou. Když jsme jeli kolem kostela a hřbitova ve Vitěšovicích, modlívali jsme se nahlas Otčenáš.
Jak nádherné bylo pak, když se vzápětí otevřel kraj mezi Velkým a Malým Plešným na jedné a Kletí na druhé straně, okolí Chvalšin lemované lesy v čerstvé jarní zeleni, lukami a pečlivě obdělanými poli, se stromy při nich právě v bělostném květu. Na podzim zas bývaly aleje stromoví od Vitěšovic až k Lomku obtěžkány úrodou jablek. Ty ze stromů, které byly koupeny k otrhání handlíři z českého kraje, byly už označeny věchýtky slámy. Cesta na posvícení do Drahoslavic stála ve znamení zlátnoucích barev jeseně. Na úvozové cestě, odbočující v posledním úseku naší cesty ke dvěma osamělým dvorcům, sráželi jsme holemi ořechy z lískových křovin, které ji tu lemovaly po celé její délce a jejichž úroda se nám teď sypala rovnou na hlavu.
Přijetí v rodinách obou našich tet bylo vždycky nadobyčej srdečné. Koně byli vypřaženi a odvedeni do stáje. Jednou tam bylo některému z našich koní způsobeno těžké poranění podkovou ohnivého hřebce našich příbuzných, přestože vysoké stěny stání, které je dělily navzájem, byly z dlouhých a těžkých polen. Ta záhada nás dlouho trápila. Děti z příbuzenstva si s námi rády hrály a pro nás tam bylo všechno zajímavé a nové. V Lomku na návsi byla kaple se zvoničkou. Měla pěkný oltář a několik nízkých lavic, do nichž jsme se natlačily ke krátké dětské modlitbě. Všechno tu bylo tak čisté a úpravné.
Ve stavení vedle kapličky žila trochu pomatená žena, jíž jsme se skrytě bály. Její rodina měla na starosti zvonění, a to ve všední dny třikrát denně: ráno, v poledne a večer, kdy se zvonilo Ave. Večer bylo pak pro nás děti ve světnici ustláno na slámě, takovému loži se říkalo Schtrahbutz. Sláma byla rozložena po velkých kusech plátna a na ní byly načechrány polštáře pod hlavu a nadýchané mohutné peřiny. Bylo to na jaře 1918 v Lomku, kdy náš strýc kněz, jako já křestním jménem Josef, slíbil tomu, kdo z nás první usne, druhý den ráno pěťák – za starého Rakouska to bylo 10 haléřů a já byl tím šťastným výhercem.
O posvícení samém se dospělí účastnili svátečních bohoslužeb ve vzdáleném farním kostele (v tomto případě šlo o vitěšovický farní kostel svatého Jana Nepomuckého, vyhozeného mimochodem do povětří pro účely natáčení poválečného českého filmu Poslušně hlásím podle Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka.). Kolem kostela bylo nemálo stánků (říkalo se jim tu Schtant), v nichž se prodávaly sladkosti, hračky i jiné věci. Volání kramářů z českého kraje se odlišovalo nápadným cizím přízvukem. Ti, co se vraceli z kostela, tedy ti Kiraleut, přinesli nám s sebou sladké Küchta, nejrůznější pamlsky, jimiž nás chtěli potěšit.
Sváteční posvícenská hostina s tradičním devaterem chodů, jak bylo v okolí prostě obvyklé, začínala vždycky modlitbou: ta byla zase sestavena zpravidla nějak jinak, než jsme to znali z domova – nebo se nám to tak alespoň zdálo. A tak jsme se museli nakonec pak i zvedat od stolu a nastoupit zpáteční cestu. Srdečné rozloučení s hostiteli bylo vždycky spojeno s pozváním na posvícení u nás v Polné. Bohatě obdarováni koblihami a koláči v krásně pletených pestrobarevných košíčcích, jeli jsme poté nazpátek domů. Ti, co na nás tam doma čekali, včetně čeledi ovšem, rozplývali se jen samou radostí nad koblihovou vejslužkou, kterou jsme jim přivezli.
Při podzimním posvícení jsme dostávali hojně i ovoce, jablek, hrušek i švestek. Rodná obec Polečnice, položená na pláni otevřené studeným šumavským větrům, nebyla totiž končinou zrovna vhodnou pro ovocnářství. Když jsme za Vitěšovicemi vjeli zase do domácích lesů, kolona dobrých pěti vozů tenkrát při primici roku 1918, znělo to široko daleko zpěvem našich dětských hlasů.
Strýc Josef, katecheta na měšťanské škole v Budějovicích, vždycky říkával: “Z velké radosti bývá i velká žalost.” A skutečně: několik měsíců nato nám právě jeho spolu s jedním z oněch bratří dvojčat, na jejichž primici v Lomku jsme tenkrát s takovou radostí jeli, skosila vlnou tehdy tak krutě řádící španělské chřipky neúprosná smrt.
Zdroj: Josef Dichtl, Překlad vyšel v Česko-bavorských výhledech 1994, č. 19, s. 6 i s reprodukcí selského erbu rodu Dichtlových – překlad Jan Mareš
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora