![\"jan-werich\"](\"http:\/\/zakrasnejsivimperk.cz\/wp-content\/uploads\/2016\/12\/05\/jan-werich.jpg\")
<\/p>\n<\/p>\n
<\/p>\n
Kdyby to bylo v m\u00e9 moci, j\u00e1 bych byl r\u00e1d, kdybych mohl d\u00e1t v\u0161em lidem na sv\u011bt\u011b pod strome\u010dek \u0161katuli – pr\u00e1zdnou \u0161katuli, kterou kdyby otev\u0159eli, tak by se museli sm\u00e1t, \u017ee tam nic nen\u00ed. A sm\u00e1li by se a sm\u00e1li by se, proto\u017ee j\u00e1 v\u011b\u0159\u00edm, \u017ee kdy\u017e se lidi sm\u011bjou, tak nemaj\u00ed \u010das m\u00edt na sebe vztek a nemaj\u00ed \u010das se pr\u00e1t. Aspo\u0148 jeden den v roce.<\/p>\n
“U n\u00e1s je \u0160t\u011bdr\u00fd ve\u010der v\u017edycky sam\u00e9 vzpom\u00edn\u00e1n\u00ed, vzdych\u00e1n\u00ed. No, div \u017ee to nekon\u010d\u00ed pl\u00e1\u010dem,” \u0159ekl m\u016fj otec. “A j\u00e1 bych cht\u011bl jednou \u0160t\u011bdr\u00fd ve\u010der pln\u00fd legrace, k\u0159iku a sm\u00edchu. Plno d\u011bt\u00ed kolem a tak v\u016fbec.” Matka v\u011bd\u011bla, \u017ee kdy\u017e otec skon\u010d\u00ed obratem “a tak v\u016fbec”, \u017ee to je, jako kdy\u017e indi\u00e1nsk\u00fd n\u00e1\u010deln\u00edk \u0159ekne “howgh”. \u017de je to definitivn\u00ed, a proto j\u00ed nezbylo, ne\u017e aby se usm\u00e1la a \u0159ekla: “Nic snaz\u0161\u00edho, tak si pozveme n\u011bjak\u00e9 lidi a bude legrace, pro\u010d ne?”<\/p>\n
I shodli se, \u017ee by jim nejl\u00e9pe vyhovovali Krombachovi. M\u011bli tak\u00e9 dv\u011b mal\u00e9 d\u011bti a matka s pan\u00ed Krombachovou chodila do \u0161koly. Otec zase znal Krombachova bratra z vojny, tak ho taky vzali v \u00favahu i s d\u011btmi a i matkou jeho \u017eeny, kterou zase znala na\u0161e babi\u010dka je\u0161t\u011b z doby prvn\u00ed sv\u011btov\u00e9 v\u00e1lky z \u010cerven\u00e9ho k\u0159\u00ed\u017ee. A kdy\u017e byla v\u0161echno pozv\u00e1n\u00ed p\u0159ijata, nastal v na\u0161\u00ed rodin\u011b fofr. Bude n\u00e1s k ve\u010de\u0159i osm dosp\u011bl\u00fdch a \u0161est d\u011bt\u00ed. To znamen\u00e1, \u017ee my d\u011bti budeme m\u00edt zvl\u00e1\u0161tn\u00ed st\u016fl. Budeme ve\u010de\u0159et d\u0159\u00edv, aby byl \u010das potom t\u011b\u0161it se z d\u00e1rk\u016f, a pak p\u016fjdeme sp\u00e1t. A dosp\u011bl\u00ed pak budou m\u00edt sv\u016fj neru\u0161en\u00fd \u010das pro svou neru\u0161enou \u0161vandu a\u017e do r\u00e1na. Krombachovi p\u0159inesou cukrov\u00ed a krocana a v\u00edno a d\u00e1rky a my zase si vezmeme na starost to dal\u0161\u00ed a zase d\u00e1rky pro jejich d\u011bti. Otec p\u0159ikoupil p\u0159\u00edbory, porazil na st\u00e1rni smrk a my se sestrou jsme ten smrk jsme museli vyzdobit. \u0160koln\u00edk n\u00e1m p\u016fj\u010dil \u0161tafle. Sestra spadla a zlomila si kl\u00ed\u010dn\u00ed kost. Doktor Braun j\u00ed to dal do s\u00e1dry, m\u011bla ruku daleko od t\u011bla a vypadala jako aeropl\u00e1n s jedn\u00edm k\u0159\u00eddlem. Strom jsem musel pochopiteln\u011b dozdobit bez n\u00ed. Jinak se v\u0161echno da\u0159ilo. Otec m\u011bl kone\u010dn\u011b dobrou n\u00e1ladu, matka kone\u010dn\u011b tak\u00e9, proto\u017ee ruch a shon zah\u00e1n\u011bl v\u00e1no\u010dn\u00ed sentimentalitu. A p\u0159i\u0161el \u0160t\u011bdr\u00fd den. Stoly prost\u0159eny, stromek, tedy strom, se proh\u00fdbal pod vahou cukrovinek, pe\u010diva a \u010dokol\u00e1dy. Otec rovnal lahve do \u0161iku, o\u010di se mu leskly neoby\u010dejn\u011b \u0161t\u011bd\u0159e Matka vypadala trochu unaven\u011b a sp\u00ed\u0161 tak odevzdan\u011b osudu. Sestra s aeropl\u00e1novou rukou st\u00e1la od p\u011bti hodin u okna a vyhl\u00ed\u017eela hosty. U\u017e byla d\u00e1vno tma a zrovna za\u010dal padat sn\u00edh, kdy\u017e sestra strhla poplach. “U\u017e jsou tady!” k\u0159i\u010dela. “U\u017e jsou tady dva tax\u00edky. Jdi jim naproti.”<\/p>\n
Otev\u0159el jsem dve\u0159e a zahr\u00e1dkou se k n\u00e1m hrnuli v\u0161ichni Krombachovi – d\u011bti, dosp\u011bl\u00ed, babi\u010dka. Ka\u017ed\u00fd n\u011bco nesl – basy s lahvemi, m\u00edsy pokryt\u00e9 hedv\u00e1bn\u00fdm pap\u00edrem. Na\u0161i je v\u00edtali, oni zase v\u00edtali n\u00e1s. My d\u011bti jsme se za\u010dali koulovat a do toho v\u0161eho halasu \u0161t\u011bkal obrovsk\u00fd pes. Velik\u00e1 mlad\u00e1 doga, kter\u00e1 n\u00e1m brala sn\u011bhov\u00e9 koule z ruky, sk\u00e1kala na n\u00e1s, pak sk\u00e1kala na matku a na otce, bru\u010dela, vrt\u011bla prutem a pak s n\u00e1mi se v\u0161emi ve\u0161la k n\u00e1m do bytu.<\/p>\n
Zat\u00edmco dosp\u011bl\u00ed si pom\u00e1hali z kab\u00e1t\u016f, doga n\u00e1m d\u011btem p\u0159\u00e1telsky ol\u00edzla obli\u010deje. Postr\u010dila matku pan\u00ed Krombachov\u00e9 do houpac\u00ed \u017eidle, a\u017e se zakuckala ta star\u00e1 pan\u00ed. A ne\u017e jsem se nad\u00e1li, byla v kuchyni. Op\u0159ela se o st\u016fl, aby zkontrolovala, co se va\u0159\u00ed, a zblafla dv\u011b porce kapra – kos\u0165 nekos\u0165. Za neust\u00e1l\u00e9ho p\u0159\u00e1telsk\u00e9ho \u0161t\u011bkotu a jin\u00fdch ps\u00edch zvuk\u016f a chrocht\u016f za\u010dala v pokoji o\u010des\u00e1vat v\u00e1no\u010dn\u00ed strom, p\u0159itom obl\u00edzla n\u011bjak\u00e9 to d\u011bcko v dosahu a zanechala v rozj\u00e1san\u00e9 tv\u00e1\u0159i\u010dce stopu \u010dokol\u00e1dov\u00e9ho jazyka. Kdy\u017e si byla lemtla trochu ryb\u00ed pol\u00edvky, kter\u00e1 st\u00e1la p\u0159ipraven\u00e1 na serv\u00edrovac\u00edm stolku, za\u010dala olizovat pr\u00e1zdn\u00e9 tal\u00ed\u0159e patrn\u011b proto, aby se zbavila ryb\u00ed chuti. N\u00e1lada dosp\u011bl\u00fdch poklesla a na nejni\u017e\u0161\u00ed bod se dostala, kdy\u017e doga hupla na prost\u0159en\u00fd d\u011btsk\u00fd st\u016fl a chodila po tal\u00ed\u0159\u00edch.<\/p>\n
“Tak dost!” pov\u00edd\u00e1 n\u00e1\u0161 otec. “Dost! Jdi dol\u016f! Lehni! Lehni, pov\u00edd\u00e1m!” Doga to pova\u017eovala za \u0161t\u011bdrove\u010dern\u00ed \u0161pr\u00fdm, usedla na stole, vypl\u00e1zla na otce jazyk a za\u010dala d\u00fdchat t\u00edm rychl\u00fdm, vesel\u00fdm ps\u00edm dechem a pak za\u010dala \u0161t\u011bkat. “Jak se jmenuje ten pes?” obr\u00e1til se otec na Krombachovi. “Zavolejte si ho!”<\/p>\n
“To je p\u0159ece v\u00e1\u0161 pes,” pov\u00edd\u00e1 pan Krombach, co znal s otcem je\u0161t\u011b z vojny.<\/p>\n
“Jak to – n\u00e1\u0161 pes? P\u0159ece p\u0159i\u0161el s v\u00e1ma.”<\/p>\n
“Ne, nep\u0159i\u0161el. V\u00edtal n\u00e1s u v\u00e1s v zahrad\u011b a j\u00e1 mysl\u00edm, \u017ee je to v\u00e1\u0161 pes.”<\/p>\n
Tak dogu vyhnali jako psa. Chvilku to sice trvalo, proto\u017ee to zpo\u010d\u00e1tku pova\u017eovala z hru a sk\u00e1kala ze stolu na st\u016fl, ale kdy\u017e vid\u011bla, \u017ee je to my\u0161leno v\u00e1\u017en\u011b, popadla krocana – d\u00e1rek od pan\u00ed Krombachov\u00e9 – a vyb\u011bhla do \u0161t\u011bdrove\u010dern\u00ed chumelenice. N\u00e1s d\u011bti odvedli do koupelny, pe\u010dliv\u011b n\u00e1m myli obl\u00edzan\u00e9 obli\u010dej\u00ed\u010dky, tal\u00ed\u0159e a p\u0159\u00edbory odnesli do kuchyn\u011b, kde je myli a drhli, za\u010d\u00ednaje \u0161t\u011bdrove\u010dern\u00ed hodokvas t\u00edm, \u010d\u00edm oby\u010dejn\u011b kon\u010d\u00ed. Ryb\u00ed pol\u00edvku vylili. Ale byl to vesel\u00fd \u0160t\u011bdr\u00fd ve\u010der. Bez sentiment\u00e1ln\u00edch vzpom\u00ednek, tak, jak si to otec p\u0159\u00e1l. A pokud m\u011b se t\u00fd\u010de, j\u00e1 jsem neza\u017eil lep\u0161\u00ed.<\/p>\n