JAN ZAHRADIL: Co ale není v pořádku, je tradiční švejkování části české politické scény, vždy čas od času předstírající, že Tchajwan je pro nás něco jako samostatný suverénní stát…
Předsedkyně PS Pekarová-Adamová přijela včera (25. března) na Tchajwan.
Tchajwanská prezidentka Tsai (z vládní DPP – Demokratické pokrokové strany) se ve středu krátce zastaví v USA.
Její předchůdce, bývalý prezident Ma (z dnes opoziční strany Kuomintang) naproti tomu odjíždí v pondělí na desetidenní návštěvu pevninské Číny a je to vůbec první cesta takového formátu od roku 1949.
Každá z těchto tří návštěv skrývá trochu jinou symboliku i kontext, ale je to docela dobrá příležitost se stručně zamyslet nad současným děním okolo Tchajwanu.
Návštěva paní MPA spadá sice hlavně pod známou disciplínu „virtue signalling“, v níž paní předsedkyně dlouhodobě vyniká a která je určena primárně pro domácí publikum. Tentokrát je to naštěstí zabaleno do celkem solidní porce ekonomické diplomacie, což tomu dává praktický smysl. Byznys s Tchajwanem, obchod, investice, jsou naprosto v pořádku, dělá to dnes kdekdo a Tchajwan je ostatně také členem WTO (Světová obchodní organizace). I když ne jako „Republic of China“, jak sám sebe nazývá, ale jako „Chinese Taipei“.
Co ale není v pořádku, je tradiční švejkování části české politické scény, vždy čas od času předstírající, že Tchajwan je pro nás něco jako samostatný suverénní stát (přičemž druhá strana předstírá, že tomu věří), ačkoliv všichni vědí, že ČR de iure Tchajwan neuznává, nemá s ním oficiální diplomatické styky a praktikuje politiku „jedné Číny“ – ostatně stejně jako všechny členské země EU. Kromě toho, že toto naše spiklenecké pomrkávání na Tchajwan budí dojem poněkud pokrytecké nepatřičnosti, je také neprozíravé. Vypadá to totiž, že tak před 2-3 lety se česká zahraniční politika rozhodla vsadit vše na jednu kartu – na politiku aktuálně na Tchajwanu vládnoucí DPP (Demokratická pokroková strana).
DPP se příliš neostýchá si tu a tam, s různou intenzitou, pohrávat s myšlenkou vyhlášení tchajwanské nezávislosti. Jde sice především o psychologické št´ouchance čínskému komunistickému režimu, to ale neznamená, že se za určité konstelace nemohou proměnit v sebenaplňující proroctví. Toto dráždění Číny nepochybně velmi vyhovuje Spojeným státům, které cca od druhé poloviny minulé dekády, v rámci geopolitického soupeření, vůči Číně značně přitvrdily a mimo jiných opatření používají Tchajwan jako „pain in the neck“, který podle potřeby zesilují nebo zeslabují. Proto se také prezidentka Tsai plánuje během své krátké návštěvy USA (jde vlastně o tranzit) setkat s novým předsedou Sněmovny reprezentantů republikánem McCarthym (jeho demokratická předchůdkyně Pelosi, jak známo, Tchajwan navštívila).
Naproti tomu dnes opoziční Kuomintang, tradiční Čankajškova partaj, má mnohem rezervovanější přístup. Stále komunikuje s čínskou komunistickou mocí (na rozdíl od DPP), čehož důkazem je i zmíněná cesta exprezidenta Ma, dnes vysokého činovníka Kuomintangu, po Číně. Kuomintang se drží tzv. konsensu z roku 1992, podle něhož obě strany uznávají princip jedné Číny (a každá si jej může vyložit po svém). Tahle křehká dohoda umožnila v posledních 30 letech prolomit bariéry ve vzájemných vztazích, vedla k bezprecedentnímu oboustrannému zintenzivnění dopravních toků, investic, obchodu ale i pohybu pracovních sil. A především výrazně snížila napětí a tedy i riziko čínské invaze na ostrov.
Různé strategické zejména americké think-tanky vyrábějí v posledních měsících záplavy analýz na téma, za jakých podmínek by Čína byla schopna podniknout vojenskou intervenci na Tchajwanu a jaký by asi probíhal a dopadl následný nevyhnutelný ozbrojený střet mezi Čínou a USA. V řadě těchto studií se lze dočíst, že by šlo o ničivý konflikt globálního rozsahu s drtivým dopadem na obě ekonomiky – americkou i čínskou – a tedy následně i na ekonomiku celosvětovou, nemluvě o celkovém zhroucení geopolitické rovnováhy, bezpečnostních garancí i systému multilaterálních institucí. A nepochybným startovním výstřelem k takové invazi by bylo tchajwanské oficiální vyhlášení nezávislosti – nebo série předcházejících kroků, které by vzbudily dojem, že se takové vyhlášení neodvratně přiblížilo. A tady vidíme na tchajwanské politické scéně dost podstatný rozdíl mezi DPP a Kuomintangem. DPP situaci „šponuje“ v přesvědčení, že má dostatečně krytá záda, zatímco Kuomintang se snaží spíše o zachování statu quo a o deeskalaci, aniž by se komunistické Číně formálně podřídil. Źe zdaleka ne všem Tchajwancům může konfrontační přístup DPP vyhovovat, o tom svědčí výsledky podzimních regionálních a lokálních voleb na Tchajwanu, které se prezidentka Tsai pokusila proměnit v referendum o demokracii. Zcela s tím pohořela a její DPP utrpěla s Kuomintangem takovou porážku, že Tsai dokonce rezignovala z nejvyšší stranické funkce. Další, tentokrát parlamentní a prezidentské volby na Tchajwanu se konají počátkem příštího roku. Pokud i v nich Kuomintang uspěje, tchajwanská politika vůči Číně se nepochybně změní. Jsem zvědav, co pak budou dělat ti čeští politici, včetně některých ústavních činitelů, kteří si krátkozrace zúžili manévrovací prostor jednostrannou podporou současné tchajwanské vládní linie při svých návštěvách a ve svých prohlášeních.
Na závěr vložka, která může působit až ironicky: jak ODS, tak i TOP 09 jsou členy IDU (Mezinárodní demokratická unie), světového sdružení pravicových politických stran, jehož členem je mj. i – tchajwanský Kuomintang !(DPP je členem Liberální Internacionály). Bylo by tedy logické, kdyby speciálně tyto dvě české strany měly více pochopení pro pozice právě Kuomintangu, než pro pozice jeho politického konkurenta.
FB – Jan ZAHRADIL, europoslanec