STARÁ ŠUMAVA: Studení bratři v květnu
Pankrác, Servác, Bonifác. Ledoví muži, co spalují mrazem ovoce i růži. Studení bratři, co přinesou chladna, jak se patří. Mezi hospodáři tři nejvíce proklínaní svatí. První zmínky jsou o nich v knihách již během 17. století. Ledoví muži patří mezi takzvané teplotní singularity.
O ledových mužích píše i francouzský spisovatel Francois Rabelais v prvé polovině 16. století. Nejstarší doložené české pranostiky k této chladné květnové singularitě se objevují, jak je tomu již pravidlem u všech našich významnějších hospodářských pranostik, na počátku 17. století. Pro tři studené světce se v lidových pojmenováních nejčastěji objevují vše napovídající označení, jako jsou např. velcí ledoví muži, ledoví bratři, ledoví svatí, ledováci, zmrzlí muži, zmrzlíci, studení svatí, mokří muži, mokří svatí, ale právě tak i železní muži či železní bratři.
Podle významového obsahu jednotlivých podání lidové slovesnosti k období ledových mužů můžeme tedy rozlišit především skupinu pranostik předpovídajících obecně pokles teplot, dále výskyt mrazů a mrazíků i vyhraněnou skupinu pranostik dešťových: “Nezamrazí-li ledoví bratři Pankrác, Servác a Bonifác, alespoň zastudí. Na Pankráce, Serváce a Bonifáce bývá chladno na jarní práce. Studení bratři – přinesou chladna, jak se patří. Můžeš-li dobře činiti s panem Servaciusem, na Bonifaciuse nezapomínej. Svatí Pankraci, Servaci a Bonifaci, vás se bojí všici sedláci. Pan Serboni pálí stromy. Pankrác, Servác a Bonifác často květy klidí pro královnu Žofii.
Tři ledoví byli svatí, ale často jsou nejvíce proklatí. Svatí, kteří u nás v půli května hrozí mrazy, jsou: Mamert, dále ledoví muži – Pankrác, Servác, Bonifác, jejich kuchařka Žofie a zmrzlý Jan (Jan Nepomucký – 16.5.). Pominou zmrzlíci, pominou mrazíci. V půli května – po mrazech je veta. Na tři ledové voda padává. Přijde jaro, sluníčko svítí a my rádi odložíme teplé oblečení, zatímco příroda začne odívat svou nahotu. Ze země se začne klubat všechno, co v ní celou zimu spokojeně spalo, vyrojí se kdejaký hmyz, ptáci se rozezpívají, až přechází sluch, stromy a louky rozkvetou tak, až přechází zrak, ulice se zaplní lidmi, kteří už se nemohli dočkat sluníčka. A ono svítí a krásně hřeje, ale najednou bác. Ledoví muži stáli přede dveřmi, a bylo jich se báti, poněvadž třešně a švestky plně kvetly, hrušně neměly do té slávy daleko, a koruny jabloní byly ozdobeny spoustou růžových a rudých poupat. Ten zázrak způsobila řada pěkných dnů, které se dostavily po vleklé sychravé studené nepohodě dubnové. Všecko bylo zdrženo, a proto nyní rázem povyskočilo, ale bylo dosud křehké, takže mrazy by způsobily značnou škodu, ne-li úplně zničily úrodu ovoce… A právě když se dostavil Pankrác, rozpršelo se v noci vydatně a potom od svítání až do božího poledne vytrvale mžilo, mžilo a mžilo…V polovině května, kdy už většinou převládá teplé počasí, totiž občas do střední Evropy pronikne velmi studený vzduch od severu.
A nejčastější příčinou vpádu studeného vzduchu na naše území bývá tlaková výše nad Skandinávií a tlaková níže nad východní Evropou. Mezi těmito dvěma tlakovými útvary k nám proudí studený vzduch od severu. Pokud při takovém uspořádání tlakových útvarů dojde během noci k vyjasnění, může po ránu mrznout klidně i v polovině května. Lidé si tohoto meteorologického úkazu všímali už od středověku. Avšak ve středověku platil juliánský kalendář, kdy byli zmrzlí cca o 10 dnů dříve. Také teploty ve 14.-19. století sahaly v zimním období hluboko pod nulu. Takže lidové pranostiky musíme brát s rezervou. Spíše se mrazíky vyskytují kolem 29. dubna. Pankrác, Servác a Bonifác zůstávají v kalendáři jen jako tradice, tato jména jsou již méně obvyklá a téměř se nedávají.
Svatý Pankrác je patronem dětí a ochraňuje mladé rostliny a květy. Svatý Servác je vzýván, aby ochránil před škodami od mrazu. Pranostiky o zmrzlých mužích podle Jana Šrámka u nás vycházejí v průměru tak jednou za tři roky. Jsme-li už u těch květnových pranostik a dávných zvyků s nimi spojených, stojí za to si připomenout, že květen byl velmi vhodným časem pro lidové léčitelství. Mnoho lidí si nechávalo pouštět žilou a léčitelé měli plné ruce práce se zatloukáním nemocí do kůry mladých doubků. Březová míza, v té době nejhojnější, smíchaná s mastí z topolového listí, byla známým prostředkem pro růst vlasů. V bující přírodě se sbíralo a dávalo dohromady „devatero koření“. Jeho složení se ale zachovalo jen v původních názvech, a proto je velmi těžké odhadnout, ze kterých skutečných bylin se skládalo. Byly to: Leknutí, krevníček, černé koření, podselen, devětsil, myší ouška, lančí viménko, psoser a zázvoreček.
Zdroj: MUNZAR, Jan. 1985 – Medardova kápě aneb Pranostiky očima meteorologa. 1. vyd. Praha : Horizont, 1985.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
(Z cyklu Stará Šumava)