STARÁ ŠUMAVA: Letnice zahalené tajemstvím
V překrásném čase svatodušních svátků můžeme skutečně zaznamenat všude vládu a vanutí Ducha svatého – “Sešli Ducha svého a obnovíš tvář země.”
Kolik jen zeleně, kolik květů v přírodě kolem! Vidíme, kterak země dýchá Božím požehnáním. V naplněných kostelích vzývají věřící Ducha Svatého, aby zahřál a rozzářil i jejich srdce. Tam v zelené Šumavě bývalo o letnicích tak nádherně. Zelenala se luka, zelenaly se lesy, zelenala se pole i horské výšiny. V přírodě se probouzelo všechno nanovo, i v lidech se probouzelo potěšení ze života. Zejména mládí překypovalo bujností a životní radost z něj přímo čišela. Chlapci tropili lecjakou neplechu. Ne nadarmo se noci soboty svatodušní říkalo i kazisvětská, kdy hrozilo na vsi všemu, co nebylo připevněno nýtem či přibito hřebíkem, že to bude někam zašantročeno, vozy rozebrány, dokonce vyneseny až na střechu a tak podobně.
Ve vsích se teprve o letnicích strojila májka. Chlapec vsadil své znejmilejší stuhami krásně vyšňořený stromek rovnou pod okno komůrky. Ráno na svatodušní neděli se každý snažil vypadnout z peřin co možná brzičko. Tomu, kdo vstával jako poslední, bylo snášet posměch ostatních.
Krásným zvykem bývala ve Volarech na pondělí svatodušní vycházka zvaná tu “Grünebenausgehen”. Hned s čerstvým ranním sluncem putovala mládež a s ní i mnozí starší, jejichž srdce zůstala dosud mladá, za zvuků znamenité hudební kapely k hoře Schreiner (Bobík), tomu domovskému vrchu všech Volarských. Hlaholily hudební kousky a známé písně, všechno se radovalo. Pak se šlo zase zpátky dolů do města ke mši v děkanském kostele, kde hudba dala to nejlepší, co uměla, k poctě Ducha svatého.
Volary byly vůbec vždycky domovem přátel hudby a nebylo snad domu, kde by se nehrálo alespoň na nějaký hudební nástroj. Chrámová hudba byla skutečně příkladná a pověstná po celé Šumavě. I zpěv v kostele byl na potěšitelné úrovni. Mladí i staří zpívali při obou ranních bohoslužbách o nedělích a svátcích, zatímco při hrubé mši zazněl vždycky celý latinský text s úplným orchestrem.
Měli jsme i vlastní kostelní zpěvník. Z těch mnoha dopisů, které od Volarských stále dostávám, hovoří vždy znova veliký stesk po tom krásném kostelním zpěvu a chrámové hudbě. Stesk po domově! Nic nás nesmí zdrtit, zbavit naděje a odvahy – “V únavě daruj klid, zchlaď žár, co stravuje, douškem úlevy, utěš toho, kdo tone v slzách.”
Kéž Boží Duch řídí děje světa tak, aby naše právo na vlast, jehož se nemůžeme nikdy zříci, došlo zase naplnění!
Těmito řádky bych rád pozdravil všechny Volarské i ostatní známé z celé Šumavy. Odvahu a hlavu vzhůru! Boží Duch Vám nedá zahynout!
Barevnou nádherou kvetou
Letnice. Třpyt jarních chvil
děvčátek, co věnce pletou,
zbytek zimy zaplašil.
Dary nebes duši těší,
shůry Pán je seslal k nám.
Každý z nás, byť cestou zhřešil,
chce dnes hledět k výšinám.
Slunce září z modré výše,
Duch mezi nás sestoupil.
Ze své nesmrtelné říše
Tvůrce i nám určil díl.
Nebe všem chce dodat síly,
odvahy pro denní ruch.
I kdybychom v nouzi byli,
věrně při nás stojí Bůh!
Letnice či svatodušní svátky jsou zahalené tajemstvím; možná jste o nich už někdy slyšeli, ale v běžných kalendářích vyznačené nebývají. Co se tedy skrývá za slovem letnice? Ve starověku slavila tento svátek církev již poměrně brzy; první zmínky se objevují však až ve 3. století. Protože v křesťanském chápání letnicemi vrcholí padesátidenní oslava Velikonoc, byly (a nadále jsou) letnice považovány za jednu z nejvýznamnějších křesťanských slavností vůbec.
Ve 4. století se začala v předvečer této slavnosti slavit vigilie a po ní se slavil oktáv Seslání Ducha Svatého. Liturgická barva letnic byla vždy červená – tento zvyk zřejmě pochází ze slavnostního římského oděvu, který byl barven purpurem. Červená barva při křesťanských bohoslužbách vychází z barvy ohnivých jazyků při seslání Ducha svatého na apoštoly.
V českých zemích se letnice slavily od příchodu křesťanství, avšak ještě dlouho poté v lidové zbožnosti přetrvávají pohanské obyčeje, byť naroubované na nové náboženství, jak dokládá i kronikář Kosmas, když roku 1092 píše o knížeti Břetislavu II., že vyháněl ze země čarodějníky, věštce a pohanské hadače. Kníže vykořenil podle Kosmy též „obyčeje pověrečné, které vesničané, posud polopohané, o Letnicích v outerý nebo ve středu zachovávali, přinášejíce dárky ke studánkám, oběti zabíjeli a zlým duchům obětovali“. Zpěv vodního ptáka – tento zvyk se šířil na Šumavě u německého obyvatelstva, přišel patrně z Bavorska v 17. století. Chlapci označili jednoho mezi sebou za vodního ptáka a poté chodili po vsi, zpívali, tropili vtípky a dostávali výslužku.
Zdroj: Glaube und Heimat, 1961, s. 793 Die Stadt Wallern im Böhmerwald (2004), s. 96-97 děkan P. Franz Xaver Heidler autor překladů a českých textů Jan Mareš Jihočeská vědecká knihovna
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora