ŽIVÉ TRADICE: Poznáte jednotlivé masopustní maškary? Některé masky mají původ starý i tisíce let

Ačkoliv v dnešní době se maškary našimi městy a vesnicemi prohání výhradně o masopustu, dříve se uplatňovaly při různých příležitostech několikrát do roka (svatební a pohřební rituály, obyčeje předvánočního a novoročního období, masopust, letnice atd.). Obdoby masek známých z našich zemí můžeme najít po celé Evropě a u některých bychom mohli vystopovat i určité mimoevropské vazby.

Některé masky jsou i tisíce let staré a můžeme v nich tušit pozůstatky prastarých náboženských představ a praktik. Díky společenskému vývoji, církevním zákazům a christianizaci jako takové docházelo k jejich proměnám, stírání významu a ztrátě původních funkcí. Dnes tento proces nadále pokračuje a novodobé masky již mají převážně zábavný, nezávazný charakter. V současné době je tedy téměř nemožné odhalit prvotní smysl i původní podobu starých masek. Některé totožné masky mají několik různých názvů, naopak jindy se pod jediným názvem skrývá několik variant, jejichž podoba se kraj od kraje liší. Tyto rozpory jsou názornou ilustrací nesmírné komplikovanosti vývoje lidové kultury. Přesto si k některým tradičním maskám můžeme říct mnoho zajímavého, aby se nám v masopustních průvodech i naší paměti uchovaly pokud možno z úplna.

Většina dochovaných masek má antropomorfní charakter. Zoomorfních masek s postupem času ubývalo, tak jak se oslabovala původní lidová víra a symbolika zvířat. Dříve se za maškary převlékali výhradně muži a zastávali tak i ženské role, podobně, jako tomu bylo v antickém divadle. V některých oblastech, zejména na Hlinecku, se masky dělily na škaredé a pěkné. Škaredé masky měly začerněné tváře a zosobňovaly zejména plodivou sílu. Většinou se za ně převlékali ženatí muži. Mezi černé masky patřil například slaměný, ras či žid. Pěkné masky bývaly nalíčeny červeně a převlékali se za ně svobodní mládenci. Představovaly čistotu, nevinnost a radost. Mezi červené masky patří například turci a strakatý s ženuškou.

A nyní tedy k jednotlivým postavám.

MEDVĚD

Medvěd je patrně tou nejtypičtější a rozhodně nejstarší dochovanou masopustní maškarou. Její původ se datuje až do 6. století. Medvěd symbolizuje plodivou sílu, v některých pramenech je spojován se starobylými matriarchálními kulty, případně vykládán jako totemové zvíře. Povinností medvěda bylo zatančit si v každém stavení s hospodyní a dospívajícími dívkami a zajistil jim tak vytoužené potomstvo. Již od 14. století je také písemně doložena tradice, podle které měly tanečnice s medvědem vyskakovat co nejvýše, protože se věřilo, že jak vysoko budou o masopustu skákat, tak vysoké jim toho roku vyroste konopí a len. Stejnou úlohu někde plnil kozel, na Valašsku se díky úbytku medvědů ve volné přírodě, zavedlo také chození s vlkem. Na Slovensku pak tuto funkci zastával býk. Způsob maskování za medvěda je dvojí. Může se jednat buď o starší variantu přestrojení z kožešiny (nejprve medvědí, později i jiné), nebo od 18. století o masku ze slámy a hrachoviny. S postupem času se pojetí medvěda posunulo od symbolu plodivé síly spíše k podobě medvěda cirkusového.

KLIBNA, KOBYLA

Z mikulášských obchůzek se v některých oblastech postava klibny či brůny přenesla i do veselic masopustních. Typická je zejména pro masopustní průvody v Jižních Čechách. Může mít různé podoby. Nejznámější je asi ta, kdy jsou za klibnu převlečeni dva lidé. První nese koňskou hlavu, vyrobenou nejčastěji ze dřeva či plátna vycpaného hrachovinou. Druhý se ho drží za ramena a představuje zadní část koňského těla. Oba dva jsou přikrytí plachtou či prostěradlem. Jindy klibnu přestavoval jediný člověk, který opět v rukou třímal koňskou hlavu, kolem sebe měl připevněnou konstrukci, na které byl mnohdy přidělán i pravý koňský ohon. Někdy má tato maškara podobu kobylky, na které jede husar. V tomto případě bývá hlava koně docela malá, připevněná na konstrukci, kterou má kolem pasu člověk převlečený za jezdce. V některých oblastech, zejména pak na Českomoravské vrchovině, hrála kobylka při masopustních slavnostech zásadní roli. Masopust zde vrcholil její popravou a následným oživením.

BRŮNA

Severočeská varianta kobyly, typická zejména na Podřipsku. Maska brůny byla nákladnější a také mnohem strašidelnější. Mohla se podobat žirafě, velbloudu, či koze, nejlépe je však zdokumentována brůna podobná beranu, se kterou se chodívalo v Keblicích. Stejně jako u jihočeské klibny, tvořil tělo muž ukrytý pod dekou či plachtou, který však nesl na dlouhém bidle hlavu v pravdě strašlivou, potaženou ovčí koží s velkýma zatočenýma rohama. Z huby jí visel rudý jazyk a spodní čelist se dala pomocí provázku otvírat a zavírat, takže brůna strašidelně cvalala zuby. Spadeno měla zejména na děti. Těm, které se nemodlily hrozila rozpárat břicho a vycpat hrachovinou (povšimněte si  zde paralely s adventními postavami lucky a perechty), k hodným byla laskavá a podarovávala je drobnými pamlsky. V masopustním průvodu byla často vedena židem, který ji drezůroval a brůna na jeho pokyn prováděla různé cirkusové kousky.

KOZA, KOZLÍK

Kozy a kozlíci většinou provázeli kobylku či brůnu, někdy chodili i samostatně. V některých částech Moravy kozel přebíral úlohu medvěda, coby představitele plodivé síly. Hlava kozlíka bývala vyřezána ze dřeva, nebo byla vytvořena tak, že se do rozštípnuté hole vložil přehnutý starý klobouk. Někdy také posloužila motyka, kolem které se omotaly staré hadry. Kozel mečel, trkal (zejména děvčata), dupal a vyváděl různá alotria. Na Opavsku končil masopust jeho popravou a nahrazoval zde tedy kobylu či bachuse.

ŽID

Etnicky stereotypizovaná postava žida coby kramáře a obchodníka je pozdější verzí velice staré maškary, která se nám v čistší podobě dochovala v šumavském Podlesí, v okolí Javorníka a Vacova. Místní kožešinové masky židů se nazývají charpy. Bývají dotvářeny peřím, ptačími křídly, někde nasazují na hlavu i celou slepici či kohouta, nebo také králičí kůži i s hlavou a ušima. Z těchto kožených kukel ční dlouhý červený nos. Oblečeni jsou židé do starých šatů pošitých pestrými textilními ústřižky, v jedné ruce drží pytel a ve druhé hůl na jejímž konci je připevněn řetěz či chřestící krabičky (jejich hluk zahání nečisté síly), případně kulička z ježčí kůže (archaický falický symbol). Démonické masky židů zosobňují duše zemřelých předků. Odtud také nejspíš pochází jejich název, který byl pravděpodobně odvozen od podobných maškar z polských masopustních obřadů, tzv. dziadů. Tyto postavy většinou nemluví, ale vřeští a chechtají se. Zajišťují dodržování zákazu některých činností (předení, šití, apod.), zachovávání úcty předkům a fungují také jako symbol plodivé síly.

MASOPUST, BACHUS

Postava Masopusta či Bakchuse (Bachuse) se do vesnického prostředí přenesla z měst. Je typická pro české prostředí, na Moravě a ve Slezsku se takřka nevyskytuje. Původně se jednalo o postavu žákovských masopustních her a objevovala se také při oslavách konce masopustu v pivovarech. Jednalo se o personifikaci poživačnosti a nemírnosti v jídle, pití i jiných radovánkách. Jeho název odkazuje na antického Dionýsa (lat. Bacchus), řeckého a později římského boha vína a nevázaného veselí, plodnosti a úrody.  Tato maškara má podobu tlustého dobromyslného muže. Zábavy s Masopustem bývaly natolik uvolněné, že koncem 19. století došlo k jejich úplnému zákazu. Přesto je v některých oblastech dodnes pochováván namísto kobyly, nebo basy.

LAUFR, STRAKATÝ, STRAKÁČ

Strakáč (jinak též strakapoun, vostřižek, hansbuřt) je šaškovská postava, která má obleček sešitý z velkého množství pestrobarevných záplat a na hlavě vysokou čepici zdobenou střapcem. Z družiny strakáčů se svou úlohou vyděluje laufr. Ten je obvykle oděný v bílých šatech, při masopustní obchůzce jde společně se svou ženuškou v čele a jako mluvčí celé veselé společnosti dojednává vstup maškar do jednotlivých domácností. Podle lidové tradice měl mít strakatý na převleku tolik barevných skvrn, kolik je dní v roce a zosobňoval tedy šťastný, veselý a pestrý rok.

POHŘEBENÁŘ, SLAMĚNÝ

Ačkoliv to nemusí být na první pohled patrné, slaměný je někdy považován za jednu z variant medvědí masky. A také je to jedna z nejsložitějších maškar. Paže a nohy slaměného jsou obaleny v hrachovině, tělo má oděné do slaměné suknice, na hlavě vysokou slaměnou čepici se střapcem a v ruce cep (slaměný cop na dřevěném držadle). Někdy může být čepice nahrazena slaměným košíkem, spadajícím maškaře až na ramena a zakrývajícím tak celou její hlavu, na vrcholu zakončeným třemi a více copy. Slaměný chodil sám nebo ve společnosti jiných masek, zejména kominíků. Proháněl po vsi děti, tloukl cepem do bláta, vykřikoval staré baby na hřebeň! (hřebeň = obecní trdlice) a páchal různé jiné sprosťárny. V některých krajích ženy oplácely pohřebenářům jejich škaredé posměšky tak, že je polévaly vodou, jinde je spoutané naházely do potoka a někde dokonce slaměné maškary zapalovaly. Tanec a laškování s pohřebenářem měl přinášet stejný efekt jako tanec s medvědem. Každá hospodyňka si také z jeho kostýmu schovala stéblo slámy, kterou pak vložila do hnízda huse, aby dobře seděla na vejcích. V některých oblastech pohřebenář obsluhuje mlýn, který mele ze starých bab mladice, v jiných po něm házejí staré hrnce od sádla. V těchto rituálech se odráží další úloha pohřebenáře, tentokrát coby síly, která s sebou odnáší vše staré a zkažené co ještě zbývá ze starého roku a připravuje nás tak na příchod jara.

TUREK, HEJTMAN

Turci a hejtmani patří do skupiny masek uniformovaných. S turky se můžeme setkat zejména v oblasti Českomoravské vrchoviny. V masopustním průvodu bývají většinou čtyři – dva modří a dva červení. Jedná se o masky červené, převlékají se za ně mladí svobodní muži a vypadají velice hezky. Před každým stavením zatančí kolový tanec, který je jedním z  masopustních rituálů plodnosti. Na Uherskobrodsku a v Komně jsou uniformované maškary (babkovníci, skakúni) dominantní složkou masopustních průvodů. Oděny jsou do režných či tmavých krojů a vyzbrojeny dřevěnými šavlemi, se kterými provádí složitý kolový tanec zvaný podšable. Uniformované postavy převažují také v masopustních obchůzkách na Doudlebsku. Zde se tyto maškary nazývají hejtmani, jsou oděné do tmavých uniforem, přepásány barevnými šerpami a na hlavách mají vysoké čepice zdobené 365 papírovými květy (význam viz strakatý). Doudlebští hejtmani jsou vyzbrojeni pravými šavlemi, u hlineckých turků ji postupem času nahradil bílý kapesníček přišitý k prstu rukavičky.

RAS

Ras je postavou významově spřízněnou s postavou žida. I ras, případně řezník, je personifikací plodivé síly a bývá vybaven falickým symbolem v podobě hole či palice. Dříve na každé usedlosti prověřoval stav domácího zvířectva, dnes, když už doma tolik zvířat nechováme, zjišťuje zdravotní stav lidských obyvatel, stanovuje diagnózy a nabízí své služby, což bývá záležitost značně rozpustilá. V některých oblastech zastává i jednu z nejvýznamnějších rolí v rámci masopustních obřadů, když provádí popravu a znovuoživení odsouzené kobylky.

Výčet masopustních postav je samozřejmě mnohem širší a s každým rokem do něj přibývají postavy nové. Obvyklou součástí masopustních obchůzek bývaly také postavy různých lidí a etnik (cikán a cikánka, mouřenín, ženich a nevěsta, bába s nůší, pán a panička, poustevník), profesí (policajt, soudce, dráteník, lékař) i postavy nadpřirozené (smrt, čert, anděl, vodník).

A jak masopust probíhal, jaký byl jeho historický vývoj a krajová specifika? Vše najdete v článku Lidový masopust v průběhu staletí, nebo si můžete přečíst vzpomínky pamětníků tak, jak je zaznamenal jeden z prvních českých etnografů Čeněk Zíbrt ve svém díle Veselé chvíle v životě lidu českého – Masopust držíme. Masopustní atmosféru si také můžete vnést i do svého obydlí, například pomocí masopustní vystřihovánky.

SPOLEK AUTORŮ, Lidová kultura – národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska
1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2007, 636 str., ISBN 978-80-2041-712-1
VEČERKOVÁ, Eva Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře
1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2015, 512str. ISBN 978-80-7429-627-7
SPOLEK AUTORŮ, Velké dějiny zemí Koruny České – tematická řada Lidová kultura
1. vyd. Praha: Paseka, 2014, 803 str., ISBN 978-80-7432-442-0

Text a obrazové přílohy: Eva DOLEJŠOVÁ VALACHOVÁ