STARÁ ŠUMAVA: Májová noc

Těžké vůně v nočním kraji
snáší máj na hlavu snící,
ptáci ve tmách umlkají,
luna políbení ztají,
modře chvíc se na šeřících.
Ticho tak. Jen srdcem vane
proud tónů jak květný déšť,
než v něm zase tajně vzplane,
co ani smrt neuhrane –
láska, jak ji znova chceš!

Když máj rozprostřel svůj svit a jas nad vrchy i doly, dostal i temný, trochu pochmurně působící háv lesů slavnostní přízdobu: byly to světlé ohebné břízy a buky statných kmenů, které se do daleka zatřpytily a zaleskly jako pravý jarní div.

Nastává ten krásný čas provoněný slunečními paprsky a čerstvou vůní právě probuzené země. Je tu máj! Kolik jen má vůní! Mařinky, rukve lesní, a na potočním břehu skrytou jdeš tišinou pomněnkovou. Purpurový kohoutek luční, orchidej lučin domovských, vedle něho hned kopretina s okvětím bělostným jak sníh. Konvalinky se rozhlaholí jarem, to co kouzla činí dnes, smolničky a mateřídoušky šarlatem pokrývají celou mez a obráť duši za sluncem.

K tomu je měsíc máj časem nejkrásnějším. Jistě má i zima svou krásu, léto svůj zářivý lesk a podzim své tiché radosti, ale jaro a zejména máj v něm má svůj zcela zvláštní půvab. Téměř silou táhne to člověka do přírody ven. Je to touha po slunci. Pomysli však jen, co by bylo platno, kdyby se život zelenal a radost kvetla kolem, ale nikoli v tobě samém? K čemu by byl všechen květ všude mimo, kdyby tvá duše vadla jako listí na podzim nebo byla stejně chladná jako zimní zem?

Dříve než se vlny lesů na Luzném zvednou k novým výšinám, lákají tajemná vrchoviště a hnědé slatiny s jámami v rašelině zalitými temnou vodou, v jejíž hladině se zrcadlí bílé vločky suchopýru; tam, kde těch málo kovově modrých tetřívků svádí na jaře své rytířské turnaje a kde v máji linduška luční skrývá svá hnědá vajíčka pod květy ostřice, tam se zdá, že už všechny časy minuly. Jen sám les hrozí těmto drahokamům v zeleném šatu naší domoviny, poněvadž se až příliš chtivě a uniformně rozmáhá do všech rašelinných luk a potočních údolí, hltá řeřišnice a blatouchy, žluté pryskyřníky a šťavnaté květy jetele, který dříve propůjčoval srnčím mámám tolik síly, když odchovávaly své mladé.

Nikomu nelze přehlédnout to svévolné, do sebe se rozpadající témě Luzného, jehož zelenožluté kamenné moře nese ještě v květnu veselou sněhovou čepici; vábí už však mohutný Roklan a jeho temné jezero, které, rovno samé duši té hory, spočívá uloženo v jejím klíně……

Na nové skvoucí Tvé rašení, ó Šumavo!
člověk v pradávných dobách nevědomosti,
dávno jež rozptýlena, v údivu na jaře:
zřel, zvedaje barbar ducha v dohady
neznámých příčin nad zemí v oblacích bohy
tušil, tajemstvím přírody přeměn zdrcen v
chápání smyslů líném, v mozečku nepatrném
roznítil první neznámých sil představu.
Teplými větry vida sníh táti, pohan
tím překvapen bědný, za mrazem radostně
pokřik svůj vznes; posvátný oheň zažíhal
v příhodný čas, neb život tím nový chtěl
vábit, Vesnu. To chtění však během doby
obráceno: morany sic se odříká, pálí a
ničí Vesnu – zeleně člověk,
moranu nastole rozmachem plodnosti sil.

Zdroj: Antonie Hartberg, Vyšlo v prvních letech 20. století v “budějovickém čísle” časopisu Deutsche Arbeit Josef Váchal

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora