STARÁ ŠUMAVA: Filipojakubská noc

STARÁ ŠUMAVA: Filipojakubská noc

Šumava je čarokrásná, hluboce zelená země plná hor, hvozdů a hučících vod, blíž Bohu ve své osamělosti. Skrývá však ještě jiné nekonečné bohatství, a tím jsou její prastaré obyčeje a zbožné legendy, její šibalské a šelmovné příběhy, její líbezné pohádky a temné báje.

Zvlášť pověst je ta, která opřádá šeravou a zlatou nití dějů nejasného, o to však hlubšího smyslu hvozdy i vody, bezedné bažiny, hory i hrady, Boží svatyně i selská stavení, zašlé časy i člověka samého a spolu s ním pak zabydluje svými podivnými bytostmi tajemně naši rodnou zemi, aby ji učinila bližší našemu srdci.

Tu číhá nad rybníkem hastrman v zeleném fráčku, tu řádí dobytčí děs či skotoplach, moří dobytek a věstí požár, tu se šplhají mouční duchové po mlýnském kole, pentličkář láká pestrými stužkami děti do hluboké vody, meluzina pláče ve vichru, sám čert kulhá o jednom kopytě lesy; všelijaká strašidelná a potměšilá stvoření tu mají svou podobu: noční škrtiči, škrábalové a drápalové, žínka pazdeřinka, divoké oko, lucie, mechová koza, hejkal, kančí rypák – kdopak by je všechny znal, celou tu chasu strašidýlek a netvorů, dobromyslných i zlovolných, čtveráckých i hrozivých, co tu s námi odjakživa pobývali jako třeba havran či medvěd kdysi dávno a sem tam snad pobývají dosud.

Ty pověsti jsou krev nejhlubší krve našeho domova, jsou něčím, co nám druzí mohou jen závidět. Čtěte si v nich co nejčastěji a vyprávějte je po svém zas jiným! Snad jsou opravdu jen vybájeny a život není takový, jak ho ukazují – nejsou to však nijaké lži; zastřena v nich bytuje pravda hlubší a jejich prapodivné příběhy nás vedou dál a dál za záhadami samotné přírody a jejích dávných božstev, nazpět až k časům, kdy byla naše Šumava stvořena. Nenechme zahynout to prastaré bohatství!

O tom, že je noc z 30. dubna na 1. května kouzelná, svědčí ohně planoucí na návrších kolem našich měst a vesnic. Pálí se totiž čarodějnice. Od středověku se věřilo, že existují dny, kdy mají zlé síly větší moc než jindy. A jedním z nich byl právě poslední dubnový den a hlavně noc. Tehdy mohly nejvíce škodit čarodějnice, které v myslích lidí představovaly ďábelské zlo sesílané na zem. Lidé si je představovali buď jako nadpřirozené bytosti, které jsou většinou neviditelné a je těžké je odhalit, anebo jako staré ženy.

V minulosti se 1. května slavil svátek sv. Filipa a Jakuba. Odtud název filipojakubská noc, i když dnes už je oficiální kalendář trochu jiný. V katolickém kalendáři došlo k posunu obou apoštolů na 3. května. Oba světci byli učedníky Ježíše. Filipa ukamenovali na kříži a Jakub byl shozen z hradeb Jeruzaléma, protože odmítl prohlásit Krista za podvodníka. Někdy se tato noc označuje také jako Valpuržina, a to podle Goethova Fausta, kde se popisuje tajuplný slet čarodějnic s pekelnickou slavností. Název je odvozen od jména abatyše Walburgy, která proslula jako ochránkyně před kouzly a čarodějnictvím.

Lidé se před útoky čarodějnic bránili, jak uměli. Proto o filipojakubské noci a ještě i následující den prováděli různě magické praktiky na ochranu domu, hospodářství i lidí. Patřil k nim velký úklid, pálení smetí, hluk způsobený práskáním bičem, tlučením železem nebo dřevem. Ochranu domu a chlévů zajišťovaly drny, písek nebo plevy, zelené ratolesti a svěcené kočičky, také kresby kruhů nebo křížků na vratech. Magický kruh sloužil jako ochrana před zlými silami od pravěku, ještě dříve, než si ho lidé zvykli spojovat s představou čarodějnic. Proto se obcházela v kruhu pole i vesnice a někdy se zvýrazňoval vyoranou brázdou.

Dochovaly se zprávy o starém zvyku, kdy na filipojakubskou noc obcházely pole a obec nahé ženy a táhly za sebou pluh. Praktikami blízkými čarování chránily lidi i úrodu před zlými silami. Rady, které se nám zachovaly, přinášejí spoustu možností, jak čarodějnici odhalit a zahnat. V každém kraji to dělali jinak. Vychytralý způsob byl založen na tom, že se ke vchodu položil drn nebo vysypala hromada písku. Přepočítáváním stébel trávy nebo zrnek písku se čarodějnice zdržela až do rána, kdy její moc pominula. Právě tak nemohla projí přes pichlavé trní či nastražené vidle a košťata. Bála se svěcené vody i svěcených větviček, neprošla přes znamení kříže ani do ochranného kruhu namalovaného na zemi.

Venkovští lidé věřili, že čarodějnice mohou očarovat dobytek, který se stal neduživý a málo dojil. Báli se půjčovat čerstvě nadojené mléko a hlídali, aby se neztratil ani kousek hnoje z chléva. Na obranu měli i zaříkávání, v nichž si brali na pomoc Krista, Marii a různé svaté. Nikdo nevysvětlí proč, ale lidé věřili, že se čarodějnice obávají hluku. Proto se na ochranu i střílelo. Většinou jen do vzduchu, ale zachovala se zajímavá vzpomínka ze Šumavy, kde hospodář vystřelil do mléka od uřknuté krávy, čarodějnice se prý polekala a krávu nechala na pokoji. Nelze přesně říci, jak starý je obyčej pálení čarodějnic. Ochranné ohně, působící obecně proti zlým nadpřirozeným mocnostem pocházejí z předkřesťanských dob.

Lidová víra v nekalou moc těchto bytostí se zásluhou církve časem soustředila hlavně na čarodějnice, které na zemi zastupují peklo ďábla. A tak se i všechny magické praktiky obrátily postupně proti nim. Samotné pálení ohňů však přišlo později. Těžko si totiž můžeme představit, že v dobách, kdy probíhaly čarodějnické procesy a na hranicích hořeli skuteční lidé, by se někdo mohl bavit „upalováním čarodějnic“. Tato zábava vznikla pravděpodobně až někdy koncem 18. století, kdy byl zrušen dohled jezuitského řádu nad čistotou víry lidu.

Zdroj: Vondrušková Alena, Skopová Kamila: České zvyky a tradice, Böhmerwald-Sagen, 1921 Hans Watzlik, překlad Jan Mareš

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

Komentáře

komentářů