STARÁ ŠUMAVA: Úleva od bolesti

STARÁ ŠUMAVA: Úleva od bolesti

Byly časy, kdy mělo lidové léčitelství pro obyčejné lidi větší váhu než studované lékařství a patřilo do přirozeného běhu jejich života.
Báby kořenářky, porodní báby, kováři, bradýři, lazebníci a dokonce i kati. Lidé, kteří měli v rukou lidské tělo dnes a denně. Povolání, která neměla čest společnosti, často byla považována za nečistá, ale jeho představitelé byli v úctě obyčejných lidí.

Historie užívání bylin byla založena na víře v Boha, tedy na představě, že jednotlivé rostlinky jsou viditelně označeny dle svého působení na lidské tělo či ducha. Ať už se jedná o barvu květů, tvar kořene či listu. Právě křesťanská církev brzdila pokrok. Věda nebyla ceněna, pokusy byly přijímány nedůvěřivě a nemoc byla vnímána jako trest za hřích. Nicméně bylinkářství přetrvává za zdmi klášterů a v domcích babek kořenářek.

Období 15. století je zlatým věkem herbářů, vzhledem ke skutečnosti, že byl objeven knihtisk. Bába kořenářka – sbírala a prodávala koření a různé byliny. Rok co rok, trh co trh – zejména výroční, přicházeli do městečka báby kořenářky. Jsouce „hotovými lékaři“ prodávali různé léky proti chorobám a horkým nemocem i jiným chorobám. Pomáhali nejen lidem, ale i koním a dobytku vůbec. V létě báby kořenářky, které v nůši na zádech a v koši měly plno sušených bylin, mastí a léků chodily od domu k domu a prodávaly svoje bylinky a mastičky. Bydlely většinou na kraji obce a když nechodily po domech, tak sbíraly a sušily bylinky. Tato „živnost“ se dědila z pokolení na pokolení a dávných dobách byla taková bába k nezaplacení. Pomohla od mnohých neduhů a nemocí.

Jak se léčilo za dávných časů na Šumavě. Léčebné návody, pověrečné léčení, čáry, zaříkávadla od XIV. století do XIX. století.
Nemoci provázejí lidstvo odedávna. V dřívějších dobách se je lidé snažili překonat pomocí léčebných účinků rostlin, a tak zkušenosti předávané z generace na generaci byly „universitou“ lidových léčitelek, „bab kořenářek“. Ty navíc léčbu často doplňovaly magickými praktikami, čáry, kouzly, a zaříkadly, neboť choroby se vysvětlovaly jako boží trest za hříšný život, který je možno zažehnat.

Rady na bolení zubů:

Koho bolívají zuby, ať jde na hřbitov a popíchá si dáseň kostí umrlčí, pozbude bolesti zubův, ale horší jest, že brzy mu vypadají jako tomu, kdo si je třískou z rakve popíchal…

Sní-li někdo ovoce ze stromů na hřbitově rostoucích, tomu zuby vypadají…
Slintá-li mnoho dítě, když mu rostou zuby, má mu matka otříti třikráte po sobě ústa špičkou kočičího ocasu; účinek je jistější, je-li kočka trojbarevná…

Aby zuby nikdy nebolely: Vykopej před sv. Janem Křtitelem bedrník, rozštípni ho, na Velký pátek jdi do kostela, a když budou čísti pašije, oblož si tím bedrníkem zuby a přes celé pašije hleď do jednoho místa, přitom se modli zpaměti; zuby tě nebudou nikdy boleti…

Když někoho bolí zuby, má zažehnati bolest těmito slovy: „Pane Bože, udělej tomuto zubu, jako tamhle tomu dubu!“ Při tom se ukáže na strom, do něhož hrom uhodil…

Bolesti se zažehnávají takto: „Ve jménu Boha Otce! Zažehnávám vás, všechny bolesti; jděte tam, kam vás posílá Pán Bůh sám: na pusty, hora, mezi kopce, trniny a studniny, tam se množte, tam se praste a tomu tělu pokoj dejte!“

Bolest zubů, zvláště vyžraných neb vykotlaných, pochází od červíka, který v nich vrtá. Proto se taková bolest zaříkává, když měsíček schází: „Měsíček schází, od nás odchází, červíčku, jdi pryč a neškoď mně víc.“ — Bolest přestane…

Máš-li bolení zubů, zavaž kus ledku do hadru a uvaž si to pod paždím. Až se ledek ztratí, přestanou tě i zuby boleti…

Utrhni růži, která první kvete, a usuš ji. Také si chyť před sv. Jiřím ježka, kůži s něho stáhni a rovněž usuš. Když pak tě zub bolí, utluč i růži i ježčí kůži, dej na žhavé uhlí a tím si hlavu nakuřuj…

Někdo vkládá si do bolavého, děravého zubu nátěstu se solí, jiný potírá si dásně česnekem nebo cibulí, nebo smíchá střelný prach s popelem, zavine do malinkého pláténka a do zubu vloží…

Na Štědrý den umyje se všechno nádobí, co ho je v celém domě: pak se tou vodou vypláchnou ústa za tím účelem, aby zuby po celý rok nebolely…

A ještě k pouštění krve:

Ještě do poloviny 19. století pokládalo se na našem venkově vůbec za podmínku zdraví, aby si člověk dospělý aspoň jednou za rok dal pustiti krev. Za nejvhodnější dobu na to uznáno jaro; jako v přírodě tou dobou „šťávy se obnovují“, tak měla se také v člověku obnoviti krev. Tou dobou obcházeli tehdejší lékaři své zákazníky, pouštějíce krev tak říkajíc dům od domu. Když ten čas přicházel, bouřila prý se v člověku krev a nebylo pokoje, dokud jí s hodný talíř ubrati nedal.

Když člověk těžce onemocněl, bývalo první a často jedinou pomocí pustiti mu hodně krve. Nemocnému se ulehčilo, a nemoc pozbyla síly…

Také pijavic se mnohem více užívalo nežli nyní. Obchodníci chodívali s nimi po dědinách, a kdo jen mohl, hleděl si jich pro příhodu opatřiti…

Kdekoliv jsou na venkově teplé lázně, všade jest ustanoven baňkař, kterýž baňkami lidem nezdravou krev z těla odvádí.

Kdo si dal jednou nasázeti baněk nebo pustiti krev žilou, musí potom každý rok operaci té se podrobiti. „Když se hýbe zem“, cítí šimrání a trhání v zádech…

Kdy a jak nejlépe pouštěti krev, a jak se při tom zachovati, o tom poučuje nás tento návod z rukopisné knížky lékařské: „Jeden každý člověk, jemuž přes 20 let jest, ten sobě má dáti žílu pouštěti: dne 26. března na pravé ruce pro dokonalejší sluch; dne 26. dubna na levé ruce pro zbystření zraku. V těchto dvou dnech: 25. března a posledního listopadu, nemá se ani hovadu, tím méně člověku pouštěti žíly.“…

„Pouštění jest počátek zdraví, činí dobrou mysl i paměť, vyčisťuje měchýř i žaludek, plíce i játra, zahřívá mork a také dopomáhá k lepšímu sluchu; čistí jazyk, zastavuje třasení těla, těžký dech a zacpanlivost, také čistí a lehčí hlas a otvírá rozum a smysly a vyvrhuje zlou krev a činí zdravé tělo.“...

„Dále pozorovati se má, na kterém údě kdo jaké neduhy nese, aby se na takových pouštění nestalo. Mistři praví, že každé pouštění dobré jest člověku, který má vyraženinu nebo svrab na těle, nebo zlé brunátné barvy jest.“..

„Kdo sobě pouštěti dá, ten má krev až do proměny téci nechati; jestli-že černá a hustá jest, tedy má krev běžet nechati, dokud slabší a řidší neteče. Kdo pouštění žíly zamešká, tomu musí ta zbytečná krev zhníti, od čehož potom pochází zimnice, zlé horkosti, činí bolesti hlavy, očí a zubů. Proto jest dobře žíly pouštěti, obzvláště tenkrát, když toho potřeba ukazuje.“

„Kdo sobě žílu dá pouštěti, ten má první den střídmě pokrmů a nápoje užívati. Druhý den po pouštění má odpočinouti, veselé mysli býti; třetí den ať jest tichý a nevychází na dalekou cestu, čtvrtý den jest lázeň dobré potřebovati a pátý den teprv může svůj obchod jako jindy začínati.“ (F. Bartoš)


Zdroj Miroslav Huptych, Lidové tradice…

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

Komentáře

komentářů