STARÁ ŠUMAVA: Hudba a hudebníci

STARÁ ŠUMAVA: Hudba a hudebníci

„Severní strana česko-bavorského pomezí oněměla, starý domov tolika šumavských muzikantů osiřel a zmlkl. Ti lidé odtud však žijí mezi námi a zpívají a hrají v našich myšlenkách. Kéž tomu lesnímu národu zůstane uchováno to jeho potěšení z hudby!“

Jen ti nejstarší mezi námi se ještě dokáží rozpomenout na ty zpěvácké skupiny, které na své cestě do německých zemí na jaře míjely i naše šumavské kouty. Už před prvou světovou válkou se projevoval ústup těchto harfenistů a zpěváků, jejichž vymírání započalo. Politické události před tou druhou ze světových válek a vyhnání šumavských Němců v letech po ní smazaly i poslední stopy po těchto zpěváckých rodinách.

Větší část území zaujímala v šumavském regionu oblast německá. Německá šumavská lidová hudba a píseň se podobá hudbě středního Bavorska, je v ní ovšem také patrný vliv Rakouska, zejména regionů Horní Rakousy, Tyrolska či Korutan. Charakteristická je pro ni melodika založená na akordických stupních, dosahující často falzetového rejstříku.

V písních převažuje milostná tématika či opěvování různých zemědělských prací. Nejstarším zachovaným typem této hudby jsou již výše zmíněné ländlery, které se na Šumavě udržely navzdory vlivu romantických písní vyšších kruhů v 18. století. Mezi jednotlivé části ländleru vkládali tanečníci často improvizované popěvky zvané Vierzeiler čili „čtyřřádky“. Melodika těchto čtyřverší se otiskla i v některých písních českého folklóru. Postupem času se v lidové hudbě začal odrážet vliv vojenské písně, vídeňského valčíku a městské produkce.

Velké obliby časem dosáhly písně s vlasteneckou tématikou, tzv. Heimatlieder. Byly to písně umělé, komponované školenými hudebníky a učiteli, které opěvovaly rodnou vlast, řeč, krajinu a podobně. Některé z nich se staly tak populární, že je do svého repertoáru napevno řadili lidoví muzikanti a dnes jsou řazeny do sborníků lidových písní. To souvisí s německým pojetím lidové písně, co mezi lidem zdomácnělo a dále se šířilo. Pestrá je škála hudebních nástrojů používaných v německé lidové hudbě.

Za nejstarší typ lze používat nástroje samozvučné, zejména různé druhy pastýřských zvonců či různé typy řehtaček. Oblíbený byl tzv. Maultrommel (česky grumle či brumle). Tento zajímavý předchůdce foukací harmoniky byl oblíbeným doprovodem k tanci po celých Sudetech. Má tvar kovového písmene Ω, uprostřed něhož je pohyblivý kovový jazýček. Hráč si tiskne brumli k pootevřeným rtům a prstem brnká na jazýček, čímž vyluzuje charakteristický tón, zatímco ústní dutina funguje jako zesilovač. Jiným specifickým nástrojem, užívaným zejména při koledách, byl původem chodský fanfrnoch čili bukáč.

Z hliněné nádoby potažené blanou je provlečen svazek žíní, za který se navlhčenýma rukama tahá. V Bavorsku tento nástroj pod názvem Brummtopf („bručivý hrnec“) přetrval dodnes, jen žíně byly nahrazeny dřevěnou tyčí. Ovšem základem jakékoli lidové hudby jsou bezesporu nástroje strunné a dechové. Nejoblíbenějším nástrojem na německé Šumavě byla citera. Počet strun a jejich naladění prošly dlouhým vývojem a ustálily se na pěti strunách melodických a cca čtyřiceti doprovodných. Nejčastěji se používala jako doprovod ke zpěvu a někdy byla doplněna šestistrunnou kytarou.

Rozšířená byla také tzv. háčková harfa, která zažila svůj vrchol během 19. století. Byla doménou potulných harfenistů, kteří šířili šumavský písňový repertoár i do Rakouska a Bavorska. Specifickými nástroji byly předchůdce klavíru hackbrett (dnes známý jako cimbál) a také niněra, chybět samozřejmě nesměly housle a kontrabas, zde nazývaný Bassgeige (basové housle). Z dechových nástrojů se hojně vyskytovala píšťala typu Panovy flétny, která se podle materiálu nazývala Rohrpfeife (z rákosu) či Sauorgel (kovová). V Čechách ji nalezneme pod malebným názvem moldánky. Používala se jako doprovod k tanci, ovšem už ve 40. letech 19. století ji vytlačila foukací harmonika.

Harmonika tahací se vyskytovala prakticky v každé vsi a s oblibou ji při muzice doplňoval vozembouch. Nejrozšířenější byl ovšem klarinet, který se vyskytoval všude, ať už u potulných muzikantů, nebo v dechových kapelách. Jejich rozmach v 2. polovině 19. století souvisí s rozvojem různých německých spolků a organizací, hlavně hasičských a po roce 1918 také válečných veteránů. České jazykové oblasti Šumavy jsou na rozdíl od německých typické výskytem písní kolečkového typu.

Český lidový tanec „do kolečka“ je jedním z vůbec nejstarších dochovaných lidových tanců, který se vyskytuje v obměněné formě i v chodském regionu. Tento původně třítaktový tanec se tančil v kruhu i v párech a jeho nápěvy často korespondují i s lokalitami mimo Šumavu, např. Českobudějovicko či Doudlebsko. Většinou se jednalo o obřadní písně, např. dožínkové, svatební, posvícenské či z lidové veselice konopická. Společné jsou pro obě etnika některé ländlerové melodie a zpívaná čtyřverší. Zásadně se neliší ani výskyt různých hudebních nástrojů. Zajímavé ovšem je větší sepjetí některých nástrojů s určitými pracemi či obřady.

Dochovaly se trouby vyrobené z velikých mořských lastur, kterými se zaháněly bouřkové mraky a krupobití, nebo různé druhy dřevěných a kůrových trub užívaných pastýři. Největším rozdílem je ovšem na české straně výskyt dud jakožto sólového nástroje i v rámci kapel. Tyto malé selské muziky kombinovaly dudy s houslemi a Es klarinetem, později se rozšířily o druhý klarinet, housle, kontrabas a niněru. Jinou oblíbenou sestavou byly dudy, housle a cimbál, zejména na Sušicku.

Zdroj: Anděra, M., Zavřel, P.: Šumava: příroda, historie, život. Řivnáčův průvodce po Šumavě. Literární archiv Památníku národního písemnictví, Praha

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

Komentáře

komentářů