STARÁ ŠUMAVA: Dárky z poutí

STARÁ ŠUMAVA: Dárky z poutí

…Průběh poutí provázel hovor; družný, rozverný, osobitý. Za lehkého mlsání koláčů, tureckého medu, vuřtů, kvašených sudových okurek a kupování perníkových srdcí drahým osobám. Odbylo se i poměřování dětí, o kolik že vyrostly za ten rok, ty naděje všech rodičů a rodů. Turek pravou tureckou šavlí osekával špalek pravého tureckého medu a odlétající úlomky zručně lapal a balil do papíru a vedle v sudech byly naloženy rychlokvašky s mámivou vůní kopru. Táflička bílé kokosové čokolády za dvacetník, kornout velkých malinových bonbonů, pražené mandle, marcipán, perníková srdce různých velikostí, dragouni na koních, cukrkandl, pendrek, špalky…

Ať už zbožná připomínka putování a úmyslů, nebo dárek z cesty pro ty, kdo zůstali doma, vždycky bylo takovou věc potřeba někde koupit. Na poutních místech ve městech to bylo v 19. století relativně jednoduché, ale i kolem nich bylo možné najít pouťový stánek nebo pouťovou boudu. Prodej čehokoliv na poutních místech mohl po roce 1860 probíhat v zásadě dvojí formou. Jednak jako podomní prodej, k čemuž stačilo mít přenosný přístřešek, který byl obvykle označován jako prodejní stan nebo jenom stánek. Šlo o prodejní místo, které nebylo považováno za stálé, a byla tedy naplněna litera zákona v tom smyslu, že takový prodej je „provozován toulavě“.

Naopak pouťová bouda byla postavena na stálo, zůstávala na svém místě i během zimy (mimo oficiální poutní sezónu) a prodej v ní musel být provozován podle živnostenského řádu. Než se poutník odebral zpět k domovu, často si šel obstarat nějakou upomínku na šťastné chvíle strávené na poutním místě. Ve středověku, kdy se putovalo zejména na vzdálená poutní místa, si poutníci nejdříve odnášeli drobnosti jako například oblázky, hrst zeminy nebo trochu vody ze studánky, které se připisovaly zázračné vlastnosti.

Později, s nárůstem poutí, se tento zvyk zkomercionalizoval a poutní místa začala být obsypána skupinami stánků s votivními dary, ale právě i s upomínkovými předměty na dané poutní místo. Poutník si tak brzy mohl vybrat z nesčetné škály různých výrobků. Mezi nejprodávanější artikly patřily drobné kovové medailonky s vyraženým znakem nebo podobiznou poutního místa – tzv. „svátostky“ a svaté obrázky s vyobrazením místa, které poutník navštívil, nebo s podobiznou jeho patrona. Již za ranního úsvitu přijížděli do Kájova obchodníci se svým zbožím, rozbili poblíž kostela své stánky a vyložili zboží – zemědělské nářadí jako kosy, hrábě, mlýnská kola, látky, boty, oblečení, zkrátka všechno možné.

Každý dům ve vsi měl v ten den své hosty, především příbuzné. Proto se předem vařilo, peklo, smažilo, pak jedlo, pilo, vyprávělo a tancovalo. K dostání bývaly i předměty praktičtějšího rázu. Ve stáncích kolem kostela se prodávaly i různé nádobky, vyšívané ubrousky, voskové svíce a jiné předměty, které nesly znak poutního místa, jeho podobiznu nebo zobrazovaly osobu či tvář světce, pod jehož patronát místo spadalo. Takové a další upomínky mohly být využity i v domácnosti. Nestávalo se tak ale často. Poutníci chovali k těmto předmětům posvátnou úctu a proto si je doma spíše vystavovali na významná místa v interiéru, než by je nějak prakticky využívali.

Sortiment předmětů, které bylo možno jako dárek nebo jako upomínku z poutě přinést, byl nepřeberný. Jejich výrobou se zabývali jak profesionální řemeslníci, tak obyčejní lidé, kteří si jejich výrobou přivydělávali. Zhotovením se mnohdy zabývaly celé rodiny – malovaly obrázky na sklo i na papír, prostřihovaly, vyráběly předměty z vosku, chleba i dřeva. Všechny předměty můžeme rozdělit podle materiálu, ze kterého byly vyrobeny. Nejčastěji mezi ně patřily předměty dřevěné, skleněné, keramické, voskové, kovové, výrobky z těsta a grafické práce.

Mezi upomínkové předměty z poutí řadíme kopie milostných obrazů a soch, medailonky, podmalby na skle a různé svaté obrázky malované na různých materiálech i další předměty spojené s poutními zvyky. Tradičně se kvůli poutím vyráběly tři druhy voskových předmětů. Byly to svíčky, voskové plastiky a voskové obětiny. Svůj zlatý věk voskařství zažilo v 17. a 18. století.Obětiny z vosku se vyskytovaly v různých tvarech, které se v kostele zanechávaly a znázorňovaly právě to, oč poutník prosil.V tomto případě velmi záleželo na majetku dárce, neboť si mohli vybrat od drobných předmětů kolem 10 centimetrů velkých až po figury v životní velikosti či svíce ve výšce člověka.

Obětiny se nejčastěji vyráběly odléváním do dřevěných či sádrových forem a používal se vosk přírodní, bělený i barvený. Pouze pro voskové oběti zřídili při kostele často samostatnou místnost. Posvěceným svíčkám nejen z poutí byla přisuzována moc odvrátit neštěstí či pozitivní vliv při léčbě. Bylo je možno světit i opakovaně, čímž se zvyšovala jejich magická síla. Druhým typem voskového zboží byly plastiky a dekorační předměty. Objevovaly se jako figurky Jezulátek do betlémů, plastiky pod skleněným poklopem s vyobrazením náboženských témat.

Předměty z těsta patřily k těm nejlevnějším dárkům z pouti. Do této skupiny patří jak chlebové, tak perníkové a marcipánové těsto. Předměty sloužily jako upomínka, dekorace, dárek i jako artefakty náboženského významu. Těmi nejprostšími byly tak zvané chlebáčky, které vznikaly ze směsi žitné mouky (nebo rozmočeného chleba), pilin, klihu a vody, ta se pak vtlačovala do vymaštěných forem. Po uschnutí se figurky barvily, aby se zakryl jejich původ. Do dnešních dob se nám jich příliš nezachovalo, neboť jejich trvanlivost byla poměrně krátká – škodilo jim jak vlhké prostředí, tak také škůdci.

Perníky z poutí se též používaly převážně jako dárky a upomínkové předměty. Převažovaly hlavně světské náměty (srdce, husaři, miminka…), ale vyráběly se též ty s vyobrazeními náboženskými např. mariánských soch a obrazů, mariánské či christologické symboly a nápisy. Až do konce 19. století byly perníčky skoro jedinou dostupnou sladkosti i pro chudé. Koupit perníkové srdce na pouti bylo něco.Předměty, které nám to dokládají, jsou formy, do nichž se perníky vytlačovaly. Formy v 19. století nahradily formičky na vykrajování a vykrajování nožem. Naši dědečkové kupovali na poutích babičkám perník. Nebyl to ledajaký perník, byl ozdobený marcipánem. Pravým marcipánem.

Když se mluvívalo o perníku zdobeném marcipánem, vynechávalo se slovo „perník“ a říkalo se pouze „marcipán“. Marcipán z pouti. Perník je také velmi dobrý, avšak marcipán ho svou vzácností převýšil. V první polovině 19. století se dostupnost marcipánu zvýšila, protože cukr se začal získávat z cukrové řepy. Nemuselo se již čekat na dovoz suroviny z cukrové třtiny. Mandlová specialita se začala nabízet v tehdejších cukrárnách, mohli si ji koupit i obyčejní lidé. A ještě o něco později marcipán doslova zlidověl.


Zdroj: BLAŽKOVÁ, Lenka. Tradiční poutní řemesla – historie a současnost

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

Komentáře

komentářů