STARÁ ŠUMAVA: Poutě a poutníci
..„Pouť jest návštěva přespolního posvátného místa za příčinou modlitby, pobožnosti a vzdělání mysli.“ Tak tedy jdi poutníče … Vydej se na cestu, sbal si jen to nejnutnější a pojď. Hledej sebe v tichu, ve světle i ve tmě, v teple i zimě, v dešti či suchu, sám či s průvodcem. Pojď prozkoumat jako poutník své hranice, světla, stíny, limity. Syť se vším, co potkáš, co vdechneš, co uzříš, co nacítíš, co zažiješ. Vydej se poznávat sám sebe v panenské přírodě, na silných duchovně-energetických místech, na symbolických cestách našeho bytí. Všude tam jsi doma, všude tam jsi již někdy byl. Pojď se rozpomenout. Skrz osobní pouť osvobozuj vlastní cestu…
Řekne-li se slovo pouť, mnozí z nás si představí atrakce pro děti, kolotoče nebo všudypřítomné obchody s nejrůznějším zbožím. Hlavní rozměr pouti je však především duchovní. Při putování, kdy se člověk vymaní ze všedního života, se člověk snáze podívá na svůj život s odstupem. A může se věnovat přemýšlení o vlastním životě. Poutě jsou často příležitostí k hlubšímu setkání s Bohem, změně života, smíření. Poutníci čerpají na posvátných místech sílu k životu podle víry nebo nějakému světci svěřují svou konkrétní starost či úmysl.
V Čechách bylo Josefem II. vydáno mnoho dekretů, které omezovaly zvláště lidovou zbožnost. Jednalo se například o ověšování oltářů votivními dary, ale i konání pobožných cest. V novinách vycházely kampaně proti poutím a mnoho kostelů a klášterů bylo v této době zrušeno. V baroku, kdy bylo poutnictví nejrozšířenější, ukládala církevní pravidla poutníkovi, aby si nejprve obstaral doporučující dopis od faráře místní farnosti nebo od biskupa. Tento dopis měl poutníku na cestě otevírat dveře do církví zřízených ubytoven, klášterů a jiných zařízení, kde mu po předložení takového dopisu bylo zdarma poslouženo jídlem, pitím i noclehem. Dále se doporučovalo urovnat si všechny osobní záležitosti.
Zařídit chod domácnosti na dobu nepřítomnosti poutníka, vyloučeno nebylo ani povolení manžela či manželky k putování. Pokud si poutník obstaral doporučující dopis od kněze a zařídil všechny záležitosti doma, mohl se v klidu odebrat ke zpovědi ze svých hříchů a následně na svatou mši za poutníky, kde jim bylo knězem uděleno požehnání, i ke svatému přijímání.
Poutní místa lákala své návštěvníky různými způsoby. Ať už na legendou opředený milostný obraz nebo sochu světce, významný počet vykazovaných zázraků a akceptaci daného místa Římem nebo na skutečný vlastní předmět světce. Na popularitě místu přidávaly také návštěvy panovníka, z nichž profitovalo nejen poutní místo, ale i sám panovník, kterému návštěva poutního místa mohla pomoci. Po těchto přípravách si mohl poutník sbalit pár nejnutnějších věcí a vyrazit na cestu.
Šat poutníka sestával většinou z dlouhého pláště, který chránil proti nepříznivému počasí a v noci jej mohl poutník využít i jako přikrývku. Dále bylo zvykem, že měl poutník na hlavě klobouk se širokým okrajem, aby dobře stínil proti slunci a zároveň chránil obličej a záda před deštěm. Hůl, kterou poutník většinou držel mezi dvěma výstupky na dřevě, skýtala oporu v chůzi těžším terénem, nebo při brodu přes řeku.
Na osamělého poutníka na cestě číhala mnohá nebezpečí. Holí se také mohl bránit při napadení zvířetem nebo lupičem, kterých bylo na poutnických stezkách vždy dost. V druhé ruce často svíral poutník růženec, který ho provázel při odříkávání modliteb během cesty. Běžný cestovatel, který se vydal na pouť musel počítat i s nějakými finančními výdaji. Obyčejně platil za jídlo, pití a ubytování. Jestliže cestoval se služebnictvem, musel platit i za ně a za stravu a ustájení jízdních zvířat. Další finanční náklady s sebou neslo poskytování almužen chudým lidem, mnohdy také poutníkům, kteří však nebyli majetní a na nezbytné výdaje proto byli nuceni žebrat. Spropitné v hostincích bylo u zámožnějšího poutníka také běžnou záležitostí.
Poutníci museli na cestě čelit různým nebezpečím. Ať už se potkali s bandou zlodějů, kteří je často okradli o všechen majetek, jenž s sebou nesli, nebo je sužoval chlad, úporné vedro, hlad, žízeň, dotěrný hmyz nebo nemoci, museli vytrvat ve svém úsilí dojít k cíli za každou cenu, třeba jako žebráci. Když poutník došel k vytčenému cíli, na jehož místě stál obvykle církevní chrám, měl se, podle předpisů církve, posilnit přijetím nejsvětější svátosti. To v případě, že před tím než se na pouť vydal, vykonal svatou zpověď. Pokud tak před poutí neučinil, bylo na místě připravovat se na zpověď během cesty k poutnímu místu a na něm pak vykonat svatou zpověď ze svých hříchů. Po zpovědi následovalo svaté přijímání, žehnání kněze poutníkům a cesta zpět domů.
Zdroj: Ohler, Norbert. Náboženské poutě ve středověku a novověku.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora