DAVID MARTINEK K VĚCI: Spor není v rovině snižovat nebo zvyšovat daně. Spor je v rovině ceny práce
Návrh hnutí ANO vypadá na první pohled samozřejmě velmi lákavě. V detailním pohledu a v souvislostech už méně.
Snížení daní pro lidi, vydělávající pod 118 tisíc je jasným signálem: Ucházíme se o vaše hlasy a nedopustíme řádění levičáků. A je velmi uklidňující i pro vysoko příjmové majetné skupiny. Pomrknutí, nebojte, my se o vás postaráme, je zjevným signálem – Volte nás, jsme stejné krve.
Konstrukt ANO, zaměřený na podporu spotřeby se ale naprosto míjí s realitou České republiky – mimo Prahu. Praha je stát ve státě, fungující a prosperující malý stát, kde je optimálně nastavena skladba domácího byznysu, institucí, kultury, globálních firem, malého podnikání, s optimální koncentrací velkého počtu obyvatel a kvalitní a fungující infrastrukturou. Pro Prahu je ANO jasným trhákem.
Problémem je, že Česká republika není jen Praha. Ale Vidnava, Šumperk, Krnov, Ústí, Liberec, Vsetín, Ostrava a desítky malých měst, zápasících o alespoň minimální rozvoj. Tady je situace diametrálně odlišná.
Většina měst nemá dispoziční, ekonomický a infrastukturní potenciál Prahy. Města zápasí s nerozvinutou infrastrukturou, musí se spolehnout na potenciál tradičního místního průmyslu a místních firem, chybí v ní zastoupení kreativních tříd, prosperujícího malého byznysu, vysoké kultury, atraktivních zón pro bydlení, turismus, relaxaci, zábavu. Vše, co dělá z města místo k žití.
Navíc, rozdíl mezi Prahou a ostatními městy ve státě je v nastavení ceny práce, která vyvěrá z kombinace předchozích faktorů. Když se vám v Praze nelíbí plat nebo šéf, prostě jdete o dům dál. A není problém. Když se o tohle pokusíte na menším městě, můžete vystřídat jednu šroubárnu za druhou, přijmout práci v nějakém místním úřadu a nebo se s vypětím sil pokusit provozovat vlastní malý byznys. Každopádně limity za cenu práce jsou naprosto jinde než v Praze.
Jestliže cena obvyklá za měsíc práce v Praze osciluje na normální výši, kde 23% dostává 27500, dalších 24% 34167, a poté následují příjmové skupiny lidí, odstupňované ve výši 40833 (12%), 47500 (10%), 54167 (4%), 60833 (4%) a 67500 a výše (9%), pak je zjevně všechno v pořádku. Takto saturovaní a vydělávající lidé vytvářejí funkční ekonomiku. Plat ve výši 14167 má v Praze jen 1% lidí.
Naproti tomu plat 14167 mimo Prahu není žádnou výjimkou. Počty nízkopříjmových lidí ve státě, lidí na hranici přežívání se blíží milionu. A ti skutečně žádnou ekonomiku ani vytvářet nemohou. A už vůbec ne se podílet na zvyšování spotřeby. To je nemožné, nemají jednoduše z čeho.
Spor se tedy nevede v rovině snižovat nebo zvyšovat daně. Spor je v rovině ceny práce.
Je potřeba a je nutné pomocí nastavení zákona rychle změnit a přetvořit standardy cen, za které lidé pracují. Pokud se podaří pomocí zákona resetovat nastavení cen práce, samozřejmě se to odrazí na struktuře celé ekonomiky. Začnou správné a očistné procesy, které umožní rychle revitalizovat podmínky infrastruktury, byznysu, chodu společnosti. Nakonec dojde i na zmíněnou spotřebu.
Podniky, kterým přenastavení cen práce přinese zpočátku horké chvilky, zareagují tak, že se soustředí na výrobu produktů s vyšší přidanou hodnotou, nikoliv na výrobu nejjednodušších komponent. Vydělají na tom v delším horizontu všichni – firma samotná, její lidé, jejich zákazníci – nutně se zkvalitní produkce. Dojde k zapojení kreativních tříd, designérů, obchodníků, marketingu, vysokých škol. To posune chod byznysu na nový level.
Počet lidí, kteří dostanou jednoduše vyšší platy se okamžitě a příznivě projeví na úrovni místních ekonomik, ve spotřebě, v podpoře nákupů u lokálních firem, v otázkách bydlení, investic. Stejně tak se projeví i ve výběru daní. Z lidí, kteří balancují nad hranicí životního minima daně nevyberete. Naopak, z lidí, kteří mají jednoznačně hybný potenciál a zřetelnou perspektivu života, danou kvalitním a trvalým příjmem, vyberete nejen na daních a odvodech, ale i na spotřebních daních a synergii růstu.
ČSSD se tímto směrem pomalu a váhavě vydává. Samozřejmě, ekonomika nefunguje ve vzduchoprázdnu. Tím pádem je nutné, aby se na tomhle přerozdělení prostředků podílely především vysoko příjmové skupiny obyvatel, globální koncerny, které zde působí a které měly prakticky celé dvě dekády platové prázdniny a domácí velké podniky. Když to vysvětlím na globálních koncernech. Cena práce v ČR je natolik ostudná, že Morgan Stanley minulý týden zařadil Česko mezi rozvojové ekonomiky. Globální koncerny samozřejmě neusilovaly o navyšování cen, proč taky. Ale pak není divu, že se jím tato praktika teď vrátí v podobě sektorových daní.
Já samozřejmě vnímám ohromný smutek i na straně vysoko příjmových členů české společnosti. Ale nemám strach, že by šlo nějak zvlášť do tuhého. Jestliže zvýšení daní se pohybuje v rovině několika tisícovek měsíčně, tak skutečně nejde o život. Prostě se nákup nového mercedesu posune o měsíc dozadu a ke snídani nebudou obden lanýže. Ale to se pořád dá přežít, ne?
(fb) David MARTINEK
V reakci na článek:
Babiš: Lidem do 113 tisíc chceme daně snižovat, ostatní necháme být