STARÁ ŠUMAVA: Pastevec při okraji lesa stádo střeží a má radost, že...

STARÁ ŠUMAVA: Pastevec při okraji lesa stádo střeží a má radost, že může zase pohledět člověku do tváře

„Největší mojí zálibou bývalo choditi se stády, jež se po celé léto pásla v knížecích lesích, hlídána jsouce zvláštními pasáky. (…) Přidružoval jsem se k těmto pastevcům, namnoze blízkým svým příbuzným, žil jsem s nimi po jejich způsobu po několik neděl, obyčejně pokud boty vydržely v nesmírném mokru lesů a močálů, stravoval jsem se s nimi a s nimi přespával v srubaných lesních boudách. Tak jsem poznal důkladně život těchto lidí, jejich nazírání a vnikl jsem do všech tajů lesa a močálů v době, kdy široké prostory byly ještě pokryty pralesem, do jehož hloubi kromě pastevců a hajných sotva kdo zapadal.“
Karel Klostermann

Zůstaly zbytky zdiva, povalené podstavce kamenných křížů, trouchnivějící mohutné pařezy, vyvolávající řadu otázek, dohadů a pochybností o minulosti kraje a jejího správného pochopení. Šumavu nestačí jen projít, projet a podívat se. Je třeba vrůst do kraje, poznat jeho obyvatele, jejich život, zvyklosti. Poučit se z dobrých i špatných stránek, které popsaly osudy mnoha rodin.

Na konci 18. století byla Šumava nejvýznamnější dobytkářskou oblastí v Čechách. Dobytek nebyl chován pouze pro maso a mléko – sloužil jako potahová síla, byl využíván při lesní práci. Často byl vyháněn do lesa na pastvu ze širokého okolí, dokonce i ze sousedních Bavor. Mnohdy byla pastva v lesích dávána i do pachtu. Schwarzenberští lesní úředníci byli z větší míry proti tomu, poněvadž viděli škody, způsobované dobytkem na lesních kulturách, mohli se však tomuto nešvaru, hluboce zakořeněnému ve zdejších zvyklostech, opřít jen postupnými kroky.

Zejména vrchní myslivec Matz, kterému po spuštění plavebního provozu náležel úkol stanovit objem těžeb, vyslovoval se proti pastvě v lesích, která byla rozvoji kultur značně na překážku. Konečně pocítil to i sám kníže Josef Schwarzenberg, že je třeba podniknout opatření, která by pastvu omezila a pokud možno úplně vyloučila. Také k tomu přece jen posléze došlo. Dřevorubcům ve službách knížete byla pastva jejich dobytka za přiměřený poplatek povolena i nadále a až v roce 1891 zaniklo na ni veškeré právo.

Pastevec
Sekera, rendlík a hůl – hleď! vše, čeho mi třeba;
Kozí mléko, plesnivý chléb, to k jídlu mně stačí.
A přece jsem na světě rád, jen neopustím chýše,
která i stádo mé před každou zkázou chrání.

Je výsostným požitkem člověka bez plánu putovat za krásných letních dnů po málo prošlapaných loveckých stezkách křížem krážem stále zelenými lesy bavorsko – českého hraničního pohoří stínem listnatých loubí i otevřenými pasekami, kde se nese od květu ke květu bzukot včel a kde se vzduch chvěje ve slunečním žáru, kde obzor lemují v lehce nadechnuté modři vrcholy hor.

Podél šumících horských potoků, které spěchají o překot přes omšelé skalní balvany a hledají si zeleným listovím cestu do údolí, podél trouchnivějících, houštinami a křovisky přerostlých stromových pahýlů, kde se nezřídka mihne praskajícími větvemi plachá srna nebo hlučně zapadne do lesních temnot tetřev třepotavým úderem svých těžkých křídel. Krok za krokem nachází tu milovník přírody krásu stále novou, tepající životem všude kolem. Jaký jen malebný pohled je to, když tu na zeleném lučním koberci natrefíte náhle v lese dobytčí stádo! Zvířata leží pod stinným listnatým příkrovem starých javorů nebo se tlačí kolem čadícího ohně, který od nich zahání hmyz. Pastevec, jenž při okraji lesa stádo střeží, má radost, že může zase po delší době pohledět nějakému člověku do tváře, poněvadž je jinak po celé léto se svým stádem v lese úplně sám.

Lesní pastva se na Šumavě provozuje už po staletí a rolníci z lesních vsí mají ve státních lesích už zdávna dědičná pastevní práva, mohou tam během měsíce června a dalších měsíců až do října bezplatně pást nějaké množství dobytka. Poněvadž stáda tráví v lese celé léto, jsou na některých místech zakládána místa k přenocování.

O samotném označení „Schacht“ či „Schachten“ pro tato pastevní místa v lese jsem dlouho nedokázal, přes několikeré dotazy, získat nějakou kloudnou informaci, dokud mi jeden spřátelený lesník, který je i znalcem šumavského lesa, neposkytl následující záchytné body, které jsou jistě výstižné: Schacht značí totéž co zbytek lesa, skupina stromů, hájek. Označení skupiny stromů přechází pak na místo, na němž takový zbytek lesa stojí. Při kácení musí tyto „Schachten“ zůstat zachovány k ochraně tu nocujícího dobytka.

Jedno lesnické nařízení z roku 1616 praví: „po každé seči má být ponechán pro slunce západ nějaký zbyteček stromoví“, je vždy zbudován nízký srub, krytý střechou z kůry a sloužící pastevcům k pobytu za noci a za deště. Kamenné ohniště uprostřed tohoto obydlí a dvě z tyčoviny zrobené lavice na sezení i spaní jsou vším, co tvoří vnitřní zařízení. Hlasy zvonků, které bylo stále zřetelněji slyšet ve všech tóninách, prozrazovaly příchod blížícího se stáda. Koza nahlížela zvědavě do dveří. Hned byla podojena, mléko se uvařilo v kotlíku a s černým chlebem posloužilo k večeři.

Jak jen spokojeně a bez nároků žili oba ti lidé! Jejich šat byl sice na mnoha místech zedrán a záplatován, jak se prodírali lesní divočinou, tváře však měli sluncem zdravě opáleny do hněda a těla otužilá nepohodou. Když růžové obláčky zvěstovaly příchod jitřního slunka, stál jsem už zase venku pod širým nebem, abych si udržel rozhled.

Ohnivý sluneční kotouč rychle vystoupal nad lesy a ozařoval vrcholy Alp, tohoto rána odtud zřetelně viditelné. V údolích ležely bílé šláře mlh, které se spěšně zvedaly a obklopovaly výšiny. Na „Schachten“ to ožilo, stádo, čítající na sto kusů volů a mladého skotu, se páslo na šťavnaté horské louce. Romantické lesní okolí, starý omšelý srub, který jako by zarostl do volné přírody, strakaté krávy a pýcha pastevcova, jeho kozí rodinka – to všechno dohromady podávalo obraz vzácného souladu a prapůvodnosti.

Zdroj: Anton Pech – der Hausmeister des Bayerischen Waldes

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

 

Komentáře

komentářů