STARÁ ŠUMAVA: Jak se Andres z Kvildy jednoho dne vypravil k selce kozu koupit, avšak domů si přivedl kozla

Kvilda je zčeštěný výraz pro pláně nebo horské nivy. Původně se místa nazývala Gefilde, Němci jim říkali pláně. Osady Aussergefield, „venkovní“ Kvilda a Innergefield „vnitřní“ po našem Horská Kvilda se po likvidaci Bučiny a Knížecích plání staly nejvýše položenými obcemi České republiky.

Oč je druhá horštější od prvé, to ví jen zdejší čert, který prý po slatích sbíral žabí vajíčka a házel jimi po babkách. Zábava to musela být po čertech dobrá, žab i bab tu bývalo dost. Babky se ale jednoho dne naštvaly, popadly kadidlo a svěcenou vodu a bylo po rohatém. Báby prý můžete po lesích potkat, čertovina jim kouká z očí. Pojďme si vzpomenout na ty lidi, kteří zde kdysi žili…………

Andres byl pasákem na Kvildě a bydlel se svou hodnou ženou Annamirl v pazderně . Měli jenom kozu a i s tím málem to byli spokojení a zbožní lidé . Stalo se, že Andres o kozu přišel. Musel ji nechat utratit, protože měla nějakou nemoc. Byla to pro něj i jeho ženu ohromná ztráta. Annamirla plakala a naříkala a muži dokola opakovala, že si musejí pořídit novou . Andres přemýšlel, kde sežene tolik peněz, aby si kozu mohl koupit. Sehnal pár krejcarů za pasení krav, od svého bratra si vypůjčil zlatku a vypravil se kozu koupit.

Tenkrát se nejčastěji chodívalo kupovat kozu na Kozí Hřbety, protože tam měli výborný chov. Rozdělovali je do dvou skupin – “Lauwertgoiß”, tj. listové, a “Stoagoiß”, tj. skalní. Ty první lezly po mezích a okusovaly listí keřů, ty druhé se pásly na kamenitých stráních. Andres se vydal na cestu. Musel projít okolo Pollaufova hostince, dál po soumarské cestě přes Zhůří a dolů na Kozí Hřbety.

Když Andres procházel kolem hospody, stál před ní majitel a zdravil: “Dobrý ráno, Andresi, proč tak časně?” Andres mu vyprávěl, jaké je postihlo neštěstí, že jim pošla koza a on se vypravil koupit jinou. Pollauf pokýval hlavou a potvrdil, že slyšel od lidí, že se na Kozích Hřbetech chovají ty nejlepší kozy v celém okolí. Také mu radil, aby byl opatrný, jsou tam prý dost neochotní lidé , aby ho ještě nějak nepodvedli! Andres odvětil, že nebude tak důvěřivým, že si kozu nechá podojit, než ji koupí. Hospodský mu popřál hodně štěstí při nákupu a pozval ho, až se bude vracet, aby k němu zašel na jedno

.Andres došel na “Cimruky” a našel domek, kde nabízeli kozu na prodej. Požádal hospodyni, aby ji podojila. No, nadojila toho dost, tak Andres po delším smlouvání kozu koupil za sedm zlatek a třicet krejcarů. Měl s sebou provaz, přivázal ho koze kolem krku a vandroval k domovu. Pollauf stál opět před hostincem, když tudy Andres s Lízou procházel. Hostinský se ho už z dálky ptal, jak pochodil, zda je to skutečně dobrá rasa. Andres odpovídal, že určitě ano, že je to ale potvora. Trucovala, když stoupali na Huťskou horu , nechtěla se pohnout z místa, musel ji táhnout, až se celý zpotil. Hostinský ho zval dovnitř, aby dobrý kup trochu zapil a odpočinul si. Andres se nechal dlouho přemlouvat, protože musel za tu potvoru vydat poslední krejcar a na pivo mu už nezbylo. Hostinský ho ale přemluvil, že mu on sám máz piva zaplatí, aby měl s kozou štěstí.

Tak tedy žíznivý Andres dovedl kozu do velké předsíně, přivázal ji k trámu a šel se svým přítelem z mládí Erhardem Pollaufem do jeho šenkovny. Ten mu nabídl domácí sýr s dobrým domácím chlebem a k tomu čerstvé kašperskohorské pivo. Mezitím co popíjeli a jedli, šelma hostinský připravil Andresovi pěknou taškařici. Byl domluven se svým čeledínem, aby Andresovi vyměnil kozu za kozla, který měl tu samou barvu a výšku jako Líza.

Posilněný a odpočatý Andres došel k názoru, že je už nejvyšší čas se vrátit domů, už se také pomalu začalo smrákat. Na rozloučenou mu ještě hostinský popřál mnoho štěstí. Andres, nic netuše, odvázal podstrčeného kozla a ubíral se k domovu. Kdepak by se nadál, že mu jeho nejdražší přítel provede takovou lumpárnu! Kozel šel ochotně za Andresem, který měl šatstvo nasáklé kozím pachem. Doma Andres zavedl kozla do primitivního chlívku a zavřel dvířka. Unavený vylezl po žebříku, který měl představovat schody, do světničky, kde už spravedlivým spánkem odpočívala jeho Annamirla. Probudila se, když si Andres potmě zouval svoje “voštýblata” a její první slova zněla: “Máš kozu?“Muž odpověděl, že má a že ji přivázal v chlívku.

Annamirla si myslela, že by se měla hned podojit a vylezla ven z postele. Andres ji ve vyhřáté posteli vystřídal. Celá zvědavá lezla po žebříku do chlívku, podstrčila koze trošku trávy, dala jí i kousek suchého chleba a připravila se k dojení. “Ježíšmarjá, co to je? Vždyť je to kozel!” křičela Annamirla a pak se přesvědčila ještě jednou, jestli se nespletla. Nato rychle vylezla po žebříku do světničky a hlasitě nadávala: “Andres, ty blbče, cos to přivedl?” Odpověděl, že přece kozu a Annamirla vzteky bez sebe na něj hulákala: “Kozla jsi přivedl, ty skopče, ty hlupáku!” Andres na to, že koupil kozu, že ji nechal hned podojit před svýma vlastníma očima a prý nadojila docela dost! Naštvaný vylezl z postele a šel se podívat do chlívku. Když se i on přesvědčil, že v chlívku je pěkně vyvinutý kozel, začal nadávat na selku z Kozích Hřbetů, že ji musí odnést čert do pekla i s tou začarovanou kozou!

Hned za svítání se Andres vypravil s kozlem na zpáteční cestu. Zase musel projít kolem přítele Erharda. Dalo se čekat, že ten prohnaný lišák na Andrese počká. Jak ho uviděl, šel mu naproti a ptal se ho, co se děje. “Další neštěstí se mi přihodilo, přivedl jsem domů kozla, no podívej se!”

Erhard věděl, že mu tenhle kousek jen tak neprojde, vzal Andrese pod paží a vedl ho i s kozlem opět do předsíně. Trám znovu posloužil k uvázání zvířete. Hostinský posadil Andrese zase do šenku a tam mu dával rady, jak se začarované kozy zbavit. Jak tak spolu seděli u stolu, zeptal se ho Erhard, od koho vlastně tu kozu koupil a jestli skutečně koupil kozu nebo kozla. Andres tvrdil, že ji koupil v domku na samotě a že mu selka skutečně prodala kozu! Dál vyprávěl, že se mu ta ženská moc nezdála – vlasy měla rozcuchané jako čarodějnice, slepice pobíhaly volně po světnici, která vypadala jako stáj. Povídal, jak tam bylo nepříjemno, ale koza se mu líbila a nechal ji před vlastníma očima ještě podojit. Ženština mu říkala, že je koza připuštěná, bude mít kůzlata, proto se Andres moc nerozmýšlel a koupil.

Hostinský ho litoval a poradil mu jak na to, aby své peníze dostal nazpět. Radil mu, aby kozu zavedl zpátky a také aby řekl, že vše oznámí policii. Měl i vyhrožovat, že jí rozseká její chatrný domek, když mu peníze za kozu nevrátí! A naposledy mu radil, aby od ní žádnou jinou kozu nebral. Andres mu poděkoval za rady a šel odvázat kozla. Jenže, to byste nesměli znát Erharda! Ten dal čeledínem zpátky vyměnit kozla za kozu, takže se Andres ubíral na “Cimruky” zase s kozou. Začal se selky vyptávat, co mu to prodala za kozu. Ona na to, že přece březí kozu . Ptal se, jestli je to tahle koza, kterou včera prodala. Selka přisvědčila. Vtom na ni Andres vyjel, že je bezbožná, prolhaná ženská, že mu prodala pukla, aby se tedy podívala sama.

Když sáhla rozzlobená žena na kozí vemínko, začala svou nevymáchanou hubou strašlivě nadávat: “Bláznivej z Kvildy, sáhni si a poznáš, co vedeš na provaze!” Teď si myslel Andres, že došlo k dalšímu čarování, protože na provaze byla opravdu koza! Následovalo nehezké dohadování, při kterém padala ostrá slova na obou stranách. Nakonec Andres vyhrál a selka mu peníze za kozu vrátila. Že spor vyhrál a nepoužíval přitom nijak vybraných slov , to se dalo čekat, stoupl tím v očích kamarádů.

Hostinský Pollauf, vědom si svého nekalého žertu, snažil se Andresovi jeho útrapy spojené s kozím handlem vynahradit dobrým skutkem. Když tak seděli spolu u stolu a vypili pohár na usmířenou, řekl mu Erhard, že teď půjdou na kozí handl spolu! Věděl o hospodáři, který se zabýval chovem koz a toho požádal, aby Andresovi jednu prodal. Hospodář nechtěl o prodeji ani slyšet, až naléhavou přímluvou Erharda se dal obměkčit a kozu skutečně prodal. Tak tedy Andres došel šťastně domů a na provaze přivedl dobrou dojnici a matku budoucích kůzlátek .S Annamirl se brzy udobřili a žili spolu spokojený život.

Během roku se Erhard Pollauf chtěl smířit i se svým svědomím, byl si dobře vědom toho, jaké starosti nadělal svému pasákovi Andresovi. Na svátek sv. Prokopa byla v Nicově pouť. Pollauf šel do kostela a tam prosil Boha za dobrou úrodu a patronovi kostela slíbil, že už nebude nikdy provádět věci, které by druhého poškozovaly. Všem svatým slíbil, že se denně pomodlí otčenáš za svého pasáka, který mu věrně sloužil.

Zdroj: Ing. Petr Kuncl – Tam na Šumavě, kniha, která je z velké části sama překladem hornokvildské kroniky. (Marie Malá)

Připravil: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora