STARÁ ŠUMAVA: Světýlka, bludičky a ohniváci

STARÁ ŠUMAVA: Světýlka, bludičky a ohniváci

Dlouhé zimní večery jsou skvělou chvilkou na zamyšlení a snění. Položme se do tajemného závoje magie a pojďme se podívat do šumavských příběhů,které se předávají z generace na generaci. Ty pověsti jsou krev nejhlubší krve našeho šumavského domova, jsou něčím, co nám druzí mohou jen závidět.

Snad jsou opravdu jen vybájeny a život není takový, jak ho ukazují – nejsou to však nijaké lži; zastřena v nich tu je pravda hlubší a jejich prapodivné příběhy nás vedou dál a dál za záhadami samotné přírody a jejích dávných božstev, nazpět až k časům, kdy byla naše Šumava stvořena.

Víte, jak vznikla Šumava? Podle jedné pověsti byla Šumava původně úrodnou náhorní rovinou, kde se dařilo jak dobytku, tak obilí. Jedním z jejich obyvatel byl i hospodář, který měl usedlost v místech dnešního Prenetu. Právě on se dostal do sporu s obry, na Šumavě v té době běžně se vyskytujícími. Jednoho dne, když odjel na trh a čeleď byla na polích, vtrhli závistiví obři na statek a začali ho plenit. Sedlák se mezitím vrátil a z trosek svého statku vytáhl čarodějnou knihu, pomocí níž všechny obry proměnil v hory.

A tak se z úrodné roviny stala hornatá Šumava. Šumava je velmi podivuhodné místo, plné bytostí, jež se jinde nevyskytují. Do panoptika jejích démonů zcela určitě patří i světelné fenomény, obecně nazývané bludičky.

Víra v bludičky je v našich krajích prastará. Staří Slované je považovali za duše zemřelých. Světýlka, světlonoši, bludičky vyhlížející jako malé děti nebo mužíčkové s lucerničkami na prsou či s hořícími košťaty v rukou. Zjevují se nejčastěji na hřbitovech nebo na močálech, zavádějí lidi do bažin a rybníků, nebo je dusí a omamují. Běda tomu, kdo se jim posmívá nebo na ně hvízdá; toho k smrti utepají. Lze si je však naklonit mírnou prosbou, takže zbloudilému chodci ukážou správnou cestu. Zažehnávají se těmito slovy: „Zaklínám vás, bludičky, vy ubohé dušičky! Každé z vás dám po drobečku, ať se vrátí do hrobečku.“

Spisovatel Karel Weis v Národní politice popisoval, že lid šumavský rozeznává dvojí druh těchto světelných jevů – světýlka a světlíky. Světýlka jsou malá, vyskytují se v houfech a jsou svitu jasně modravého, kdežto světlík je veliký, prý bezmála jako měsíc, a je zpravidla samotář.

Světýlka jsou povahou dovádivá, hopkají z místa na místo, splynou do jednoho řádku a vzápětí zmizí. Za chviličku se zas objeví, utvoří kroužek, splynou ve větší světlo a zase zmizí, aby se po chvíli objevila třeba na opačné straně, kde začnou znovu provádět své pitvorné tance. Světýlka prý s oblibou škádlí pozdní chodce, snaží se je svést z cesty do bažin. Tato jejich potměšilá vlastnost vedla často k různým tragédiím. Světlík je naproti tomu vážný. Není tak těkavý. Vznikne náhle a vzbudí svým svitem pozornost i na velkou vzdálenost. Koná mnohdy dlouhé cesty od místa vzniku. Vpřed se pohybuje zvolna, jindy zase mírným letem, občas mění výšku svého letu, jako by se na své cestě vyhýbal překážkám. Drží se zpravidla při zemi.

Svědkem těchto zajímavých úkazů byl prý i významný český básník Jaroslav Vrchlický. Vrchlický pohlížel na okultní jevy velmi skepticky, i když se o nich docela rád bavil. Jednou vyprávěl, že jel kamsi na návštěvu v otevřeném kočáře. Když se setmělo, spatřil na nedaleké louce mnoho bludiček. Světýlka viděl dvakrát. Později jel kdesi u Loun na žebřinovém voze s čeledínem domů. Byla už tma. Náhle oba spatříli na pravé straně silnice v polích, kde tekl potok vroubený starými vrbami, zvláštní světlo, které vypadalo jako menší věchet zapálené slámy. Světlo se k nim rychle blížilo dlouhými skoky. Čeledín se k básníkovi obrátil a řekl: „Ohnivý muž!“ Pak práskl do koní, ale v tu chvíli je už světlo přeletělo a skokem bylo na druhé straně silnice. Tam letělo dál do polí a zanedlouho zmizelo.

Ještě dávno předtím – to byl Vrchlický ještě docela malý chlapec – spal se starým čeledínem a několika dalšími hochy ve stodole na seně. Nebyla ještě úplná tma a děti si spolu povídaly a navzájem se škádlily. Najednou starý čeledím povídá: „Ticho, děti! Schovejte se do sena a nedívejte se k vratům! Jde sem ohnivý muž!“ Vrata byla stará a rozpukaná a dole nedoléhala k zemi. Jaroslav Vrchlický byl zvědavý a díval se i přes čeledínovo varování. Za několik vteřin spatřil, jak při zemi kolem vrat proletělo nějaké silné světlo, jako by šlehl zapáleným věchtem slámy, až prudká záře dopadla skulinami ve vratech i štěrbinou pod nimi.

Na Šumavě nedaleko obce Stachy se traduje tato pověst: Jeden bednář nesl před Vánocemi někomu necky a cestou byl přepaden světýlky. Muž se dal na útěk, a když už nemohl dál, lehl si na zem a přikryl se neckami. Světýlka se vrhla na necky a zuřivě po nich dupala. Za chvíli přestala a naslouchala, zda bednář ještě dýchá. Když zjistila, že ano, znovu se vrhla na necky. Vystrašeného muže napadlo, aby zatajil dech a dělal mrtvého. Světýlka zmizela a k smrti uštvaný bednář se vrátil oklikami domů. Ráno byly na místě, kde byl bednář přepaden, stopy jako od dětských chodidel. Kolem byl sníh udupán, ale bylo zřetelně vidět obrysy necek, jak ležely na zemi. Jiná varianta vypráví, že dotyčný tolik štěstí neměl a pod neckami se udusil.

Ze šumavských pověstí podle jedné verze vyplývá, že šlo většinou o duše, které nedošly po smrti klidu. Často to byly duše nedbalých hospodářů, kteří svůj majetek prohýřili. Klidu prý mohou dojít jen tehdy, když jim někdo živý odpoví křesťanským způsobem na pozdrav nebo kýchnutí (Pozdrav Pánbůh), nebo když jim poutník poděkuje za svícení nebo se za ně pomodlí. Podle druhé verze šlo o duše nepokřtěných dětí, nekřtěňátka, která měla zlou povahu a usilovala o lidské životy.

Jeden sedlák z Předních Paští v deštivém podzimním dni oral své pole, které leželo na příkrém svahu nedaleko říčky Křemelná. Zdálo se mu, že dole u řeky cosi probleskuje. Zadíval se tam a zjistil, že se nad vodní hladinou honí hejno světlušek. Věděl, že by je neměl dráždit, ale protože řeka byla daleko, řekl si, že je v bezpečí, a zavolal na ně: „Hej, vy tam, světýlka!“ a přidal nějakou nadávku. Houf přestal kroužit nad vodou a pustil se rovnou za sedlákem. Ten nechal potah potahem a rozběhl se domů. Sotva zabouchl dveře, světýlka byla tam. Zlostně škrábala na dveře, tloukla do oken a kroužila kolem chalupy. Sedlák se odvážil ven až druhý den ráno. Spěchal na pole. U pluhu zůstali zapřažení dva silní volové a ti měli tak sedřené a podrápané boky, že je musel nechat utratit.

Poslední vyprávění zaplatil jeho svědek životem. Mladý chlapec se vracel v podvečer z Dlouhé Vsi do Bohdašic. Šel pomalu cestou k samotě Stupná. Když se setmělo, uviděl na louce, kterou míjel, pokroucený pahýl staré borovice osvětlený rojem malých jiskřících světýlek. Věděl, že by se jim měl raději vyhnout, ale myslel si, že jsou to světlušky, a chtěl si na ně sáhnout. Světýlka však byla žhavá. Žhavý roj zpozorněl a začal se ke chlapci přibližovat. Ten popadl klacek a udeřil do roje. Hůl shořela, jako by byla ze slámy. Chlapec se dal na útěk, ale světýlka byla najednou všude kolem něj, sedala mu na šaty, do vlasů i na ruce. Nedala se odehnat, a kam dosedla, tam šaty začaly hořet. Čím rychleji chlapec běžel, tím rychleji šaty hořely. Ve vsi na něj nějaký člověk vylil vědro vody. Chlapec byl však tak popálený, že svým zraněním podlehl.

Z toho plyne, že ne vždy jsou bludičky laskavé a mírné. Z lidových vyprávění si můžeme vzít poučení, že to je fenomén, který může být i životu nebezpečný. A proto je radno se ke světýlkům chovat vždycky uctivě.

 

Zdroj: Aleš Česal, Tajemná místa Čech

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora

 

 

Komentáře

komentářů