STARÁ ŠUMAVA: Svědkové s příbuznými jdou domů a ženich s nevěstou se spolu laskají do slunce východu
“…Buďtež nyní vpravdě srdečně pozdraveni a vítáni, milí svatební hosté. – Poněvadž jsme se dnes shromáždili v tak hojném počtu, budiž pochválen Pán Ježíš Kristus, který nám dal tento den prožít, chceme jej strávit ve cti a na blaho ženichovo dobře jíst a pít. Ženich je sice dnes ještě velice sklíčen, poněvadž se zamiloval do jedné paní nevěsty, kterou ještě nespatřil a nebude mu lehčeji, dokud ona nestane před jeho očima, a poněvadž mě požádal a poprosil, měl bych mu nějakou nevěstu představit, takže jsem si dovolil, že kdybych dokázal nějakou najít a sehnat, mohl bych ji k němu i přivést…”
“…Milí svatební hosté: poněvadž dnes nevěsta svůj svobodný stav pozměňuje a svátost manželství přijímá, je její povinností a dluhem, aby svým milým rodičům, sourozencům, příbuzenstvu a sousedům dětinský dík vzdala, poněvadž jí to ale její slabost nedovoluje, chci to zařídit místo ní a vyprošuju si malé a krátké strpení. Nevěsta děkuje svým ze srdce milovaným rodičům za to, že přijala svátost křtu a byla vychována a poučována v křesťanské katolické víře, za poctivé věno s výbavou, svým milým sourozencům za osvědčovanou sourozeneckou lásku a věrnost. Všem příbuzným, známým a sousedům za všechno dobré a za dobré přátelské žití. Nyní dejte nevěstě milým rodičům, sourozencům, příbuzným a sousedům vyslovit nastotisíckrát zaplať Bůh za to, co jí dobrého prokázali. Teď prosí nevěsta o rodičovské požehnání, udělejte nad ní svatý kříž, než se s Vámi rozloučí. Amen.”
“Milý ženichu a nevěsto, milí svatební hosté! Nejkrásnějším dnem v životě, který nám pozemským poutníkům Bůh popřál, je ten den, kdy se dvě srdce najdou a navěky se tak spojí, že je nic už nedokáže rozdělit, je nám křesťanům den svatební. Ty ženichu nabýváš povinnosti, aby na ničem nechybělo choti Tvé, máš ji střežit a chránit v tomto životě před jeho drsnými bouřemi. – Ty spanilá nevěsto, láskou obklop chotě svého a obletuj ho zrovna jako nějaký anděl, když kolem něho života boj divě zuří, buď mu v každé chvíli tak oddaná jako dnes ve svatební den…”
Nejvýznamnější úseky lidského života, ať už v občanském či církevním roce, jsou i příležitostí k mnohému obřadnému konání, ke svátečním rituálům, jejichž podkladem je někdy zbožná víra, někdy naivní pověra. Křest, svatba a pohřeb jsou základními životními mezníky už proto, že těm, kdo se dennodenně plahočí v potu tváře, umožňují dopřát si určitý čas klidu a dostát povinnostem, jimž dostát vyžaduje náboženství či mrav.
Šumavská ženitba má tři části: 1. ucházení se o děvče, 2. námluvy, 3. svatba sama. Tu první z částí lze sotva popsat, scény toho jednání jsou zmatené, postrádají pravidel a jsou místy až zdlouhavě sentimentální. Je to stará, a přece tak věčně nová milostná historie, která se odehrává brzy na stráni, brzy v poli, brzy při tancovačce nebo na přástkách a jednomu přináší sladké, jinému zas hořké pochutnání. Krátce má láska toho samorostlého pohorského lidu mnoho barev, jak to najdeme popsáno v Auerbachových či Rankových vesnických příbězích. Přejdeme tedy to prvé jednání a vylíčíme rovnou druhé z nich.
Mýlíš se, milý čtenáři, pokud se snad domníváš, že se na Šumavě uzavírají všechna manželství z lásky; i tady podobně jako v kruzích vyšších bývá v sezdávání dvou osob rozhodující konvence či spekulace. Sama láska je jako všude většinou při takové svatbě jen krásnou podružností. Dva milující se nikdy nestanou manželi, pokud v tom moudří staří rodiče nespatřují nijaký zisk. To se pak smlouvá a licituje o kus pole nebo výminek i měsíce dlouho, než se dosáhne jednoty a dohody ve věci sňatku či než jak se tu říká “dojedná den svatby”. K tomu konci ujednání je vždy zvolen čas noční.
S večerem se vydá mladý muž, který se má stát ženichem, i se svými nejbližšími příbuznými do vsi, ve které žije jeho budoucí nevěsta, zastaví se však ještě dříve u jednoho souseda, odkud je pak vyslán parlamentář s dotazem otci či poručníkovi nastávající, zda může budoucí ženich přijít a ucházet se o děvče v domě. Otec, který je už dávno na to připraven, přirozeně ho co nejpřátelštěji pozve a nato se dostaví námluvčí a svědci ženichovi; jakož se takoví svědci brzy objeví z nevěstiny strany, všichni ve svátečním.
Po vzájemném pozdravení se obě strany usadí za dva oddělené stoly a každý za sebe jedná se svým protějším klientem. Poté, co se to skončí, začne otec nebo poručník nevěstin od svého stolu řeč ke stolu ženichovy strany. Ptá se, kolik že musí vyplatit atd. Jeden ze svědků zodpovídá všechny tyto dotazy, rozptyluje pochybnosti, odstraňuje skrupule s přesvědčivou rétorikou. Nevěstina strana přemítá a debatuje; konečně se ujednotí. Tu se zvedá zase řečník ženichovy strany a přeje si vědět, kolik že věna dostane panna nevěsta. Nevěstin otec podává vysvětlení o výši a hodnotě obnosu.
Pak se jedná; na jedné straně se slevuje, na druhé přisazuje, právě tak jako při koupi nějakého kusu dobytka. A není vzácný případ, kdy dojde znovu ke sporu o svatební smlouvu, pro několik zlatek, na kterých ženichův otec zarytě trvá, nebo pro kousek pole, který si vymínil starý sedlák. Je-li však přece nakonec dosaženo jednoty, srazí se stoly dohromady a hospodyně, která nebyla doposavad ve světnici k vidění, vejde důležitě dovnitř a prostře.
Venku se tlačí zvědavý zástup k oknům, dostaví se muzikanti a začnou vyhrávat, zatímco muži sedí u slavnostní tabule. Až do té chvíle se sama nevěsta vlastně ještě neukázala; tu přivedou starou babičku z její komůrky a představí ji ženichovi s otázkou, jakže se mu jeho nevěsta zamlouvá. Mladík, obeznámen ovšem už s tím obvyklým špásem, galantně opáčí: “Věru by se mně i tahle docela líbila, kdybych jen nenosil v srdci jinou!” Stařenka dělá uraženou, vyčítá mu jeho věrolomnost a dává mu nepokrytě na srozuměnou, že nosí pod srdcem plod jeho lásky. Hosté se prohýbají smíchy a mladík musí ukonejšit zhrzené city opuštěné ženy alespoň penězi.
Muzikanti hrají tuš a z komůrky vychází teď nastrojená skutečná nevěsta. “To je ta pravá!” volá ženich, spěchá jí naproti a vtiská jí do dlaně tak řečený nevěstin tolar. Je to zároveň závdavek, který má zpečetit “koupi” jako platnou. Blaze mládenci, jemuž nepokazí radost jiná osoba jako maskovaná údajná nevěsta. Jsou i případy, kdy vstoupí na scénu skutečně opuštěná milenka a ztropí scénu, při níž na tvářích tuhnou úsměvy.
Veselí trvá až do půlnoci, kdy se svědkové s příbuznými vydávají domů a ženich si povídá a laská se s nevěstou až do slunce východu. Následujícího dne jsou podmínky přeneseny na papír a podepsány. Když je pak dosaženo i svolení úřadů a není námitek ani ze strany církve, je určen den svatby napevno. Obě strany spočtou, kolik že hostí má být pozváno a kolik z nich se skutečně dostaví, aby mohl být určen i konečný počet “stolů”.
Tady na Šumavě se svatební hostina nehodnotí podle počtu přítomných svatebčanů, ale podle počtu hostí při svatbě vůbec. Nic neudělá Šumavanovi větší radost, než když může “jít na svarbu”. Každý stůl mívá dvanácte osob a velká svatba obnáší 8 – 10 takových stolů.
Zdroj: Aus dem Böhmerwald : deutschsprachige Erzähler Joachim Löbl Weisel, Jan Mareš
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora