STARÁ ŠUMAVA: Zvykem, nikde jinde v českých zemích nedoloženým, bylo stavění tzv. umrlčích prken
Ladislav Stehlík: Země zamyšlená….. Strže, pralesy i slatě s míhavými světélky bludiček, umrlčí prkna na rozcestích byly zaklínadlem zásvětna. Umrlčí prkna, která jsme vídávali v šumavských horách na rozcestích nebo u dřevěných křížů se stříškami, nebyla jen projevem lidové mystiky, ale napovídala mnoho i o životě lidí v zapadlých samotách za třeskutých zim. Zapadly často vysokým sněhem chalupy až po komíny, sníh zavál hluboké cesty, a proto nemohli nebožtíka pochovat na hřbitově. Ležel na prkně pod střechou tak dlouho, dokud nesešel sníh, a teprve potom mu mohli pozůstalí vypravit pohřeb. Prkno, které bylo nebožtíkovi provisorním posledním ložem, než se mu dostalo rakve, lidový truhlář pomaloval s rozsvícenou hromničkou, vepsal na ně jméno mrtvého a příbuzní je postavili někde u cesty k ostatním podobným prknům…
Je řada pojmů, které se úzce spojují se jménem Šumava. Jedním z nich jsou i umrlčí prkna, předmět úcty i nelítostného ničení. Možná někomu přijde trochu morbidní, zabývat se tímto tématem, ale máloco tak spojuje především bývalé obyvatele na obou stranách Šumavy.
Úcta k zemřelým náleží k nejstarším a nejzákladnějším projevům lidské civilizace. Jenže kdysi lidé brali smrt úplně jinak. Ani se jí tolik nebáli. Vraťme se chvíli na starou Šumavu, do horských chalup mezi tkalce, dřevaře a skláře a vzdejme jim hold.
Svérázným šumavským zvykem, nikde jinde v českých zemích nedoloženým, bylo stavění umrlčích prken. Většina z nás si jich ani nevšimne. Zbylo jich jen několik, ač bývaly hojným průvodcem na cestě poslední v nehostinných krajích. Omšelá, zašlá, větry ošlehaná a mrazem vysušená, dešti zmáčená prkna posledního odpočinku. Obyvatelé zde v zimě od ostatního světa takřka docela odděleni jsou. Žádný lékař nepřijde polehčit nemocnému, žádný duchovní nepřijede, aby potěšil umírajícího. Proto také staří a churaví lidé, jenž nového jara dočkati nehodlají, již na podzim svátostmi se zaopatřovati dávají, aby na zimu připraveni byli a touto svátostí se nemocným dostávalo zvláštní posily od Pána k nesení bolestí a nemocí a umírajícím zvláštní pomoci Boží pro poslední pozemský životní zápas a dlouhou zimu.
V zimním období nebylo možné pro množství sněhu a vzdálenost hřbitovů pohřbívat zemřelé ihned na hřbitov do země. Těžký život na šumavských horách zapříčiňoval, že lidé umírali poměrně záhy. Pokud se šumavský člověk v zimě rozstonal nebo těžce zranil, k nejbližšímu lékaři, případně ranhojiči a bylinkáři to leckdy bylo minimálně na půl dne pochodu. Zejména, jestliže se jednalo o obyvatele některé z rozptýlených horských samot.
Když už se veškerá pomoc míjela účinkem, často bylo zhola nemožné vystrojit zesnulému důstojný pohřeb. Vždyť k nejbližšímu kostelu se táhly kilometry neprostupných závějí. A hřbitovní půda byla stejně zmrzlá na kost. Tudíž vykopat hrob nepřicházelo v úvahu. Proto si šumavští horalé osvojili neobvyklý zvyk – tělo nebožtíka dočasně položili na dřevěné prkno, které umístili dovnitř stodoly nebo seníku. Neboť tam se držela chladná venkovní teplota. Zde setrvalo až do doby, kdy bylo možné uspořádat poslední rozloučení a zesnulého se všemi poctami pohřbít.
Často vznikaly celé řady takových vztyčených umrlčích prken, z jejichž nápisů se dal pak vyčíst běh života a osudy jednotlivých členů rodiny během celého století. Některá umrlčí prkna byla prostá, avšak většinu z nich krášlí bohatá výtvarná výzdoba, která hýří širokou škálou nábožensky laděných prvků. Jde o výjevy světců a podobné motivy, například zlomenou svíci, boží oko atd. Kromě nich se hojně uplatnila naivně pojatá kaligrafie písma společně s plastickými dekoracemi. Zdobila se zásadně ta strana, kde spočívalo tělo zesnulého.
O definitivní podobu prkna se postaraly zručné ruce zdejších truhlářů. A současně nekompromisně platilo, že každá ves, každičká truhlářská dílna, se pyšnila originálním stylem. Občas se rovněž použilo univerzální prkno, kam postupně přibývala jména zemřelých členů rodiny. Mohlo se též stát, že i mimo zimu byl zesnulý zprvu uložen na umrlčí prkno. Nicméně tam zůstal jen velmi krátce, respektive po nezbytně nutnou dobu, než byl připraven k pohřbu.
Nejprve je nutné podotknout, že výroba a opracování umrlčích prken tvořilo ve své době, spolu s výrobou rakví a dřevěných křížů na hroby, důležitou složku široké škály činností, kterými se v šumavském prostředí zabývali místní truhláři a řezbáři, kteří zde mohli uplatnit své nadání. Umrlčí prkno prodlévalo po pohřbu u truhláře často poměrně dlouhou dobu. Často se stávalo, že takový truhlář opracovával raději najednou více prken. Nápis na každém umrlčím prkně začínal obvykle slovy, že „auf diesem Brett hat gelegen der ehrengeachtete” nebo „…die tugendsame N.N.“ atd. (tj. že „na tomto prkně ležel ctihodný” či „počestná N.N.“ atd.).
Umrlčí prkno bylo chápáno jako „majetek nebožtíka“. Mělo nést jistou informaci, jisté varování pozůstalým a okolo jdoucím a rovněž také často zabezpečit přímluvy živých za mrtvé. Pověsti téměř dokonale odrážejí význam, jaký v životě tehdejších obyvatel Šumavy měl právě fenomén umrlčích prken. Z těchto pověstí vysvítá především lidský strach z „tajemného“, „odlišného“, které je reprezentováno mrtvým.
V první pověsti truhlář z Depoldowitz (Děpoltic) vyrobil z takového prkna vál na nudle. Ženě, která na tomto válu nudle poprvé dělala, prkno spadlo na zem, a když ho zvedla, všechny nudle jí z válu seskákaly na podlahu. Truhlář si musel vál vzít zpět a dlouhou dobu po tom nedostal žádnou zakázku (Blau 1917; též Jungbauer 1924).
Následující příběh, ačkoliv zde člověk nejedná veden zištnými pohnutkami jako v předcházejících případech, patří k těm, kde je lidský přečin potrestán nejpřísněji. Jeden nerozvážný mladík z Volar se vsadil se svými kamarády, že si jedno umrlčí prkno přinese domů a do rána se na něm vyspí. Stalo se tak za dušičkové noci, kdy bylo venku „boží dopuštění“: vál silný vítr, v lese se ozývalo praskání a houkání sýčků. Mladík se přesto vypravil umrlčí prkno ukrást. Vzal jedno z prken a dal se na útěk. Umrlčí prkno bylo na jeho zádech stále těžší a těžší, když v tom se před ním objevila veliká bílá postava. Mladík utíkal dál celý vylekaný a prosil Pannu Marii o pomoc. Bylo však již pozdě a umrlčí prkno na jeho zádech ztěžklo natolik, že ho málem rozdrtilo. Druhý den ho našli celého rozlámaného, ale to nebylo to nejhorší. Z mladíka se přes noc stal šedovlasý stařec, „který pak ještě žil v chudobinci, sedával na prahu a se slabomyslným pohledem bez přestání odříkával zmatené útržky modliteb a zaříkávání.“ ( Jungbauer 1924).
Šumava člověka očaruje. Vstoupí do ní a ví, že se bude vracet, že ho kraj vtáhl do svého objetí. Marná byla všechna snaha zbavit Šumavu jejího kouzla, vyhnat z ní ducha, učinit z ní cvičiště, rozstřílet ji, vyrabovat bohatství pod zemí i na zemi. Šumava je totiž nevykořenitelná.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora